Muž na laně je působivější v dokumentárním zpracování. Zemeckis zklamal
Robert Zemeckis je skvělý filmař. Když se v roce 2012 se snímkem Let vracel po více než desetiroční odmlce ke hranému filmu, byla to událost. Navíc se mu podařilo případné skeptiky přesvědčit, že řemeslo s naprostou jistotou ovládá i mimo bezpečí a jistoty, jež nabízí tvorba počítačem animovaného filmu - předchozí tři Zemeckisovy celoveční snímky čítaly animáky,v jejichž rámci experimentoval s motion capturingem, dokonce dříve, než technologii proslavil James Cameron. A jelikož se Zemeckis v příbězích podle skutečných událostí zjevně cítí pevný v kramflecích, jal se opět inspirovat hrdinstvím člověka, jenž mezi námi opravdu kráčel. Vlastně stále kráčí.
Francouzský provazochodec Philippe Petit v roce 1974 napnul ocelové lano mezi věže dvojčat World Trade Center a několik minut se mezi nimi ve výšce čtyř set metrů procházel.

Příběh je to obdivuhodný. Petit je názorným příkladem člověka, jehož v cestě za snem nezastaví žádná překážka. Jeho motivace, vůle a odhodlání se však s přibývající stopáží přetavují v zaslepující posedlost. Zemeckis tak do rukou dostává ideální látku - jeho hlavní hrdina se postupně nechává unášet démony, až zapomíná na to, jaké dopady by jeho činy mohly mít na nejbližší a na spolupracovníky. Tohle tunelové vidění, v jehož rámci Petit nevnímá nic jiného, než dva body na začátku a na konci cesty: sebe a lano mezi věžemi World Trade Center, však Zemeckisův scénář hlouběji nevyužívá.
Philippe Petit proto navzdory zjevnému potenciálu nepůsobí jako kdovíjak scenáristicky silná postava. Zemeckis se raději věnuje přípravám na celou akci a způsobu, jakým se Petit provazochodectví naučil, než aby hlouběji studoval Petita jako člověka, případně jako partnera (jeho přítelkyně jako by ve filmu byla doslova jen proto, že "tam byla i ve skutečnosti"). Tenhle nedostatek se Zemeckis snaží obejít tím, že Petita vrchol svého životního příběhu nechá vyprávět prolomením čtvrté stěny. Philippe proto film otevírá ze Sochy svobody a doslova divákům napovídá své motivace a popisuje emoce, které se mu v té které chvíli honily hlavou.

Jenže tahle klička se Zemeckisovi nevyplatila. Ačkoli si totiž Joseph Gordon-Levitt roli temperamentního francouze zjevně užívá, jeho postava může být leckomu protivná a nesympatická. Film se drží Petitova francouzského přízvuku, který je možná snadné napodobit, už vůbec ho ale není lehké zahrát tak, aby působil realisticky, ba co hůře, aby nepůsobil jako nechtěná parodie. Gordon-Levitt má nejen přízvuk, ale i grimasy skutečného Petita zmáklé do puntíku, jeho herecký výkon však příliš často přešlapuje hranici snesitelnosti. A v okamžik, kdy diváka začne hlavní hrdina nechtěně štvát, má samozřejmě filmař nakročeno k průšvihu.
Zemeckis je naštěstí dost šikovný na to, aby podobné neduhy zahladil kvalitní filmařinou. Atmosféru New Yorku a Francie šedesátých a sedmdesátých let zprostředkovává bezchybně, ačkoli by někoho mohly rušit až příliš zjevné počítačové efekty nebo nepřirozená vyžehlenost digitálního záznamu. Ten se k dobovému filmu vůbec nehodí. A i když si Zemeckis napsal scénář, který je zvlášť po překročení první poloviny značně nezáživný, vše kočíruje ve zjevné pohodě.

Opravdová filmová magie se každopádně začne dít až na samotném konci. Jako by Zemeckis Muže na laně netočil kvůli příběhu Philippeho Petita, nýbrž kvůli možnosti pohrát si se sekvencí samotné chůze po laně mezi legendárními dvojčaty. Což by v lecčem odpovídalo.
Asi dvacetiminutová scéna, v níž Petite dosáhne svého snu, je nesmírně působivá po vizuální stránce. Poprvé v životě jsem při jejím sledování litoval, že nemám 3D televizor, protože obohacená o další prostor musí chůze vypadat naprosto fantasticky. Zemeckis si vyvrcholení příběhu náramně užívá a jak jeden nádherný záběr střídá druhý, člověk se nemůže ubránit dojmu, že režisér Muže na laně opravdu natočil jen kvůli závěrečné půlhodince a vše, co se děje před ní, vypráví jen z povinnosti.
Lepším obrazem "uměleckého zločinu století" proto zůstává polohraný dokument Man on Wire z roku 2008, jehož český distribuční název si The Walk tak trochu půjčil.

Dokumentárním Mužem na laně diváky doprovází skutečný Philippe Petit a jestliže je Gordon-Levittovo vyobrazení francouzského umělce místy nechtěně komické (leč nehumorné), Petit jako takový je živel, který vás přes stejně absurdní přízvuk okamžitě strhne. Je to magnetická osobnost, ohnivý umělec se zápalem pro věc, který i dlouhé roky po samotné chůzi na události vzpomíná, jako by se odehrály včera. Stejně jako Zemeckisovým filmem, i Marshovým dokumentem nás provází jeho hlas, z dokumentárního vyprávění je však paradoxně cítit větší intenzita. A to především během samotných příprav zločinu, kde Zemeckis citelně pokulhává.

Marshův oscarový Muž na laně je mnohem silnější zážitek, jenž Petitovo šílenství a exhibicionismus divákovi podstatně lépe přiblíží a kterému jako sladká tečka na závěr chybí akorát Zemeckisova magie z finále hraného filmu. Doporučuji si tedy sehnat obojí. Dokumentární film Muž na laně je mocnou výpovědí o událostech onoho rána, kdy Petit vykročil nad čtyřsetmetrovou propast, i o provazochodci samotném. Zemeckisův Muž na laně je spíše působivou doprovodnou ilustrací.
K Blu-rayi Zemeckisova filmu jen krátce. Jak zmiňuji výše, neviděl jsem 3D verzi, kterou tvůrci bez debat preferují. Odráží se to i na 2D disku, jehož přepis má místy (hlavně v tmavších scénách) vytažený jas a gamut, což se běžně dělá, když se počítá se zatmavením přes 3D brýle. Dvourozměrné prezentaci proto chybí hlubší černá a kresba stínů místy působí až nepřirozeně. Na druhou stranu ani přes to přepis netrpí přítomností šumu, je proto klidně možné, že méně kontrastní obraz se zvýšeným gamutem je umělecký záměr.

Na několika záběrech World Trade Center jsem zpozoroval moiré, jednou hodně silné. Digitálnímu videu se to občas stává, když se do záběru dostanou jemné struktury (detail svetru nebo drobně kostičkované košile, vzdálený celek cihlové zdi atp.) a existuje několik způsobů, jak se mu vyhnout. Trochu se divím, že tady se to tvůrcům nepodařilo.
Jinak je Blu-ray z hlediska ostrosti i kresby mírně nad průměrem (což vůbec není špatně!) a vypadá dobře. Někomu by mohla omezená paleta a neorganičnost vadit (já se hlásím), bez debat tak ale snímek vypadal už v kinech.