Zapomeňte na Bonda, tajným agentům kraluje Ethan Hunt

Když jsem někdy před patnácti lety v nočním vysílání České televize narazil na akční thriller Únosci (The Way of the Gun) a později po konfrontaci vytáčeného internetového připojení zjistil, že ho měl na svědomí debutant, jehož další zářezy činily "pouze" scénáře prvních dvou filmů Bryana Singera (včetně Obvyklých podezřelých, za které získal Oscara), začal jsem se nesmírně těšit, s čím dalším tahle vycházející hvězda Hollywoodu přijde.

Neprávem opomíjený thriller s Beniciem Del Torem a Ryanem Phillippem v hlavních rolích měl všechno, co by si od takové žánrovky mohli diváci přát. McQuarrie ho navíc obohatil neotřelým přístupem k hlavním hrdinům (každý je tam vlastně záporák) i k přestřelkám, což vedlo jak k nezapomenutelným postavám, tak k nápaditým, nekompromisním a skvěle koordinovaným akčním sekvencím. Na Únosce byla radost pohledět. Jenže Christopher McQuarrie s žádným dalším filmem nepřišel a na dlouhých osm let se po něm slehla zem.

Do hry se vrátil až se scénářem k Singerově Valkýře, k Jacku Reacherovi nebo k Na hraně zítřka. U Reachera jakožto svého druhého režijního zářezu stvrdil, že má neobyčejný talent pro práci s hutnou atmosférou thrilleru, u scénáře Na hraně zítřka zase schopnost přetavit prakticky jakékoli téma ve výborný celovečerák. McQuarrieho scenáristický um má přesah do většího množství filmů, než které najdete v oficiální filmografii. Bývá totiž zván jako konzultant, případně pomáhá přepisovat. Mimo jiné se šušká, že bude pomáhat s doladěním nových Star Wars. Aby toho nebylo málo, McQuarrie bude prvním režisérem, který natočí více než jeden díl Mission: Impossible - momentálně píše scénář k šestce a opět si ji i zrežíruje.

Biografickým úvodem se snažím dostat k tomu, že ačkoli by jméno Christophera McQuarrieho nemuselo někomu moc říkat, ve skutečnosti se jedná o jednoho z nejzajímavějších tvůrců současného Hollywoodu. A tím pádem není žádné překvapení, že se pod jeho scenáristickým i režijním dohledem stal z pátého Mission: Impossible nejen nejlepší díl série, ale také jedna z nejlepších žánrovek minulého roku.

Na poli filmu s prvky špionáže přitom loni vznikla neobvykle silná konkurence, jež vymetala veškerá žánrová zákoutí. Byly tu výborné akčňáky s nádechem parodie (Kingsman: Tajná služba, Krycí jméno U.N.C.L.E.), komedie (Špion), čistokrevné drama (Most špionů), thriller (Sicario: Nájemný vrah) a samozřejmě nechyběl Bond, který si však vybral slabší chvilku (Spectre). Krom agenta s povolením zabíjet jsou to všechno skvělé filmy (tedy abychom si rozuměli, líbil se mi i Bond, ale bohužel se prosmýkl hluboko pod laťkou nastavenou Skyfallem). O to větší úspěch je, že se McQuarriemu podařilo se mezi nimi neztratit.

Recept? Ctít zaběhnuté zvyky série, ale stavět na jejich protikladech. V Národu grázlů tedy najdete klasickou nemožnou misi, na které by si kdokoli jiný než Ethan Hunt vylámal zuby. Tu reprezentuje skvělá podvodní sekvence v datacentru. Nechybí ani kaskadérský kousek, přesahující hranice chápání. Zatímco ostatní režiséři ho ale použili jako vrchol nějaké sekvence v pozdější části děje, McQuarrie s ním drze otevřel film. Jen tak, jako by se nechumelilo. Na ani jednom ale páté Mission: Impossible nestojí.

Obě akční scény totiž zastiňuje jednak naprosto bravurní sekvence ve vídeňské opeře, která je ukázkou bezchybné práce s tempem a na moderní blockbuster nezvykle pomalou gradací, druhak neortodoxně komorní finále, v němž si McQuarrie vystačil s obyčejným dialogem a později s bojem o nožích.

Obojí má stejného jmenovatele: Odvahu nestavět napětí na destrukci, digitálních efektech nebo pompéznosti. Čirá akce tu samozřejmě ani nadále nechybí. Vedle již zmíněné loupeže v datacentru je tu skvělá automobilová honička. Poslední Mission: Impossible na ně ale nespoléhá. Pro Hunta je souboj s nepřítelem hrou, kterou pravděpodobně, jak se nám snaží scénář místy naznačit, potřebuje vyhrát nejen z vlastní dobroty, ale také kvůli svému egu. Proto je pro diváka mnohem více napínavé, když k finální konfrontaci dojde pouze v rámci dialogu - hra na kočku a myš si udržuje své "já tě přechytračím" parametry doslova do posledních vteřin. A je radost sledovat, jak se s takovou situací všichni zúčastnění vypořádají.

Za což jsme z velké části vděční výbornému obsazení. Je paradoxní, že Sean Harris v dalším velkofilmu vůbec hrát nechtěl a dal přitom vzniknout jednomu z nejzajímavějších záporáků posledních let.

Přes to si veškerou pozornost krade někdo jiný: Ilsa Faust Rebeccy Ferguson je po ostudně dlouhé době první opravdu dobře napsaný ženský charakter a rovná se Cruiseovu hlavnímu hrdinovi. McQuarrie jí napsal jako inteligentního hybatele příběhu. Ne jako ženu, kterou hlavní hrdina musí neustále vysvobozovat z nesnází, ale jako někoho, kdo je schopen hrát tu nejnebezpečnější hru na stejné úrovni, jako všichni ostatní. Je to na akční blockbuster vzácně silná ženská postava a funguje o to lépe, že jí Rebecca Ferguson propůjčuje neodolatelnou eleganci a charisma. Vzácný je i vztah mezi oběma hrdiny a McQuarrieho schopnost vyhnout se zapracování jakéhokoli klišé.

Na to, o jak starou sérii se jedná, se Mission: Impossible s každou reinkarnací dokáže obdivuhodně rychle přizpůsobit době. Neusíná na vavřínech a s příchodem nové krve vždy přinese odlišný přístup k látce. Stejně jako Bird, Abrams, Lee a De Palma se i McQuarrie neoddiskutovatelně zapsal jako osobitý tvůrce, jehož styl lze poznat téměř okamžitě. Jestliže má být prvním filmařem, který sérii v rámci stylu a feelingu zakotví na jednom místě, těžko si mohli producenti najít někoho zajímavějšího. S McQuarriem za psacím strojem i za kamerou víme přesně, co čekat: Chytré postavy se srozumitelnými motivacemi a v silném příběhu, velmi specifickou atmosféru, nápaditou akci, odvahu. Ne snad, že by McQuarrieho předchůdci něco z toho postrádali. Ale pod jeho dohledem série působí, jako by dospěla. Takže je na čase se usadit.

---

Blu-ray je po technické stránce naprosto precizní. Nechci, aby to vypadalo, že jeho hodnocení flákám, ale tady opravdu není co komentovat. Obrazový přepis ctí vizuální řeč kameramana Roberta Elswita a v rámci možností dělá tu nejlepší práci při přenosu feelingu pětatřicetimilimetrového záznamu. Soudě dle toho, co si pamatuji z kina, je Blučko nemožné misi maximálně věrné.

Co potěší audiofily, je přítomnost zvukového mixu v object based audiu. Blu-ray Národu grázlů hlásí Dolby Atmos a ačkoli mohu opět posoudit pouze šestikanálový Dolby TrueHD základ, nemohu zvuk vynachválit. Disk zprostředkovává patřičnou dynamiku a hlavně - což se zdá jako hlavní deviza nového druhu surroundu - skvěle buduje prostor kolem scény a tím jí rozšiřuje. Tenhle mix vás bude náramně bavit.

Dobře byste se měli bavit i u bonusových materiálů. Distributor jich hlásí pětačtyřicet minut, nezapočítává ale audiokomentář. V tom se sešel Cruise s McQuarriem a co je hned zjevné, ti dva si sedli nejen v profesní, ale i v osobní rovině (ostatně nejedná se o jejich první ani poslední spolupráci). Často se smějí stejným vtipům, doplňují se, poukazují na podobné věci. Zatímco Cruise mluví spíš o náročnosti té které scény, McQuarrie dává nahlédnout více pod pokličku. Popravdě jsem neslyšel audiokomentář celý, ale z toho mála, které jsem stihl, vím, že se k němu vrátím. I když oba často opakují, co padlo v samostatných featurettech.

Právě ty vás zaměstnají na onu třičtvrtěhodinu. Jejich hlavní hvězdou je samozřejmě Cruise, který opět redefinuje větu "kaskadérské kousky si dělám sám". Ať už je to Tomova schopnost na šest minut zadržet dech pod vodou (opravdu, ukáže vám to v časosběrném záběru - i když "jen" v klidové poloze) nebo jeho připoutání se k trupu vzlátajícího letadla (ne, to nebyl greenscreen), poměrně obsáhlé featuretty ho vykreslují téměř jako nadčlověka. A vlastně se vůbec není čemu divit.