The Wall Rogera Waterse je povinnou koupí. Geniální album si vysloužilo geniální koncert i BD
V jednom z mála bonusových materiálů "Zdi" se Roger Waters s mírnou nadsázkou ohlíží za svým dílem a přiznává, že v době jeho vzniku bylo album výpovědí ublíženého rockera. Což pro fanoušky samozřejmě není nic nového, hned na to ale Waters dodává, že zatímco v devětasedmdesátém bylo The Wall o něm, postupem času si hudebník uvědomil, že je vlastně o nás všech. Společenský přesah byl každý schopen identifikovat dávno před tím, než si ho uvědomil sám autor. Watersovo prozření a přehodnocení některých životních stanovisek však v roce 2010 vedlo k monstróznímu hudebnímu turné, jež stejně jako svého času album a později Parkerův stejnojmenný film přesahuje hranice geniality.
Na český Blu-ray trh vstoupí jeho záznam na konci ledna v jednodiskové (DVD) i dvoudiskové edici. Druhá zmíněná k nám doputuje stejně jako v zahraničí, kde koncertní film vyšel už před čtvrt rokem, v limitovaném sběratelském balení.
Měli byste si jí koupit.
Famóznín hudba, velkolepá podívaná
Díky společenskému přesahu a nadčasovosti jsou témata The Wall aplikovatelná i na dnešní události a problémy, album dovede svou výpovědí o dopadech války na lidskou psychiku a o nenasytnosti systému, jenž každého jednotlivce semele, zasáhnout nové posluchače. Jeho síla tkví v tom, že frustraci ze společnosti formuluje ve skutku geniálních (a dnes už legendárních) skladbách. Na jednu stranu tedy Rogers prosazuje občas až anarchistické myšlenky, na stranu druhou vše prezentuje formou geniální hudby, která obstojí i bez hlubších podtextů. Ostatně je to muzika, chce pobavit, dotknout se nás, vzbudit emoce. V těchto ohledech The Wall, které je doslova jízdou po horské dráze lidských emocí od nejsvětlejších po nejtemnější, exceluje.
Ve své koncertní podobě navíc stojí na nevídaně rozsáhlé audiovizuální produkci. Člověk při jejím sledování neví, nad čím žasnout dříve, jestli nad hudbou, Watersovou schopností vše navzdory vysokému věku uzpívat, nebo nad obdivuhodnou výpravou.
Celá koncertní show se opírá o videoprojekci na stěnu (tedy Zeď ), která se na některých stadionech roztahovala do neskutečných dvou set čtyřiceti metrů (!!!). Ohromnou kulisu Watersův tým během koncertu přestavuje, takže se mění nejen obsah projekce, ale i promítací plocha jako taková. Waters si pohrává s videomappingem, kombinuje novou grafiku s některými prvky Parkerova filmu, dobové záběry se současnými, "Zeď" využívá všemi možnými způsoby - stěna napříč koncertem mění tvar, v jedné sekvenci slouží jako Watersův pokoj, v jiné oddělí zpěváka od zbytku kapely, velkolepé finále pak raději nebudu prozrazovat. Nápaditých způsobů využití téhle monstrózní kulisy má Waters dostatek a vždy je využívá v kontextu obsahu svých písní. Jedna audiovizuálně oslnivá sekvence střídá druhou a člověk nepřestává žasnout.
Aby toho nebylo málo, koncertní záznam prolínají hrané scény. Waters v nich cestuje po evropských bojištích a sdílí historky z dětství nebo své politické názory (i když velmi nepřímo). Člověku zprvu vadí, že je vytržen z fenomenálního koncertu, postupně si ale uvědomuje, že jsou i hrané vsuvky působivě lyrické.
Všechny rozšiřují výpověď alba, nebo ji spíše prohlubují. Ať už jsou to rozhovory s potomky nebo se zesnulým otcem, Waters je v nich překvapivě uvolněný, stejně jako veškeré dialogy působí přirozeně a člověk si vůbec neuvědomuje, že sleduje hrané pasáže. Jsou poetické, Waters se v nich ukazuje jako skvělý vypravěč. Drobná intermezza ve výsledku fungují na výbornou, člověk se při nich uklidní, dostane čas urovnat si dojmy.
Za kombinace všech výše zmíněných prvků zprostředkovává Waters jeden z nejsilnějších koncertních zážitků. Jestli se o floydím albu dá tvrdit, že odolalo zubu času, Waters produkcí famózního koncertu potvrzuje, že je to především díky jemu. Pink Floyd byli známí megalomanskými koncertními show (co bych dal za Pulse na Blu-ray) a Waters si z časů jejich největší slávy (paradoxně z doby, kdy s nimi nekoncertoval) půjčuje to nejlepší, ba co více, vše posouvá o několik levelů výš.
Nemůžu o The Wall psát nezaujatě, jelikož se jedná o mé nejoblíbenější hudební album. A vlastně se o to nesnažím. Nedovedu si ale představit, jak by mohla někoho nezasáhnout takhle geniální kombinace hudby, textů a scénografie.
Za jedny z nejvíce působivých scén - ono se o tomhle koncertu nedá mluvit vyloženě jako o sledu tracků, jako spíš o sledu celistvých scén - považuji ty v sekvenci Empty Spaces - Young Lust - One of My Turns a Dont Leave Me Now. Empty Spaces ji otevře ohromující projekcí animavané sekvence z Parkerova filmu, Dont Leave Me Now vše uzavře kombinací videomappingu a obří loutky (také z filmu), která díky dramatickému vyvrcholení písně nahání husí kůži (silnější je už jen podobně působivé finále Comfortably Numb). Člověku při sledování velkolepé scénografie běhá mráz po zádech. Ostatně často, když kamera zabrouzdá do publika, uvidíte diváky koncertu v slzách. Tak silnou show Waters zprodukoval.
Blu-ray na vrcholu sil
Limitka The Wall přináší do Česka dva disky. Na dokumentární nálož se ale netěšte. Druhý BD je tak trochu přebytečný a nese materiály, které by se v klidu vešly na ten první - vedle záznamu Comfortably Numb z londýnského koncertu, kde se za kytaru postavil David Gilmour, jsou to už jen krátké facebookové klipy, které dávají nahlédnout na vznik koncertu pouze ve zkratce, a video z návštěvy památníku. Skoro se jimi nemá smysl zabývat.
Galerií listujte v článku nebo po rozkliknutí ve fullscreenu:
Co je však důležité, Blu-ray se ve vašich přehrávačích roztočí v plné síle. Fantastický přepis, jehož ostrost a hlavně špičkový barevný přenos se může opřit do perfektní černé, má slabé chvilky pouze v záběrech, kde za špatných světelných podmínek selhala technika a jsou tedy zašumělé. Je jich však málo a rušit vás nebudou. Jinak Blu-ray vytváří krásný tridimenzionální obrázek, na který je radost pohledět.
Co si zaslouží vyzdvihnout, je zvukový mix. Neměl jsem bohužel příležitost k poslechu Dolby Atmos, které musí akustiku stadiónu vytvářet naprosto fantasticky, už "obyčejný" šestikanál však zní skvěle. Kolem diváka buduje pocitově ohromný prostor, z jehož zadního plánu se ozývá publikum, které nikdy nenaruší hutnou kresbu zpoza pódia: Kapela i Waters mají patřičně "nadpozemský" zvuk plný krásných detailů. Zvuková stopa je technicky precizní, z hlediska mixu efektů konzistentní, nepostrádá však potřebnou dynamiku. Když se do toho Blučko The Wall opře, možná si divák nepřipadá, jako by byl přímo na koncertu, rozhodně k tomu má ale sakra blízko.
Pochvalu si zaslouží i balení limitky.
Galerií listujte v článku nebo po rozkliknutí ve fullscreenu:
Co na fotkách nevyzní, je povrchová úprava: Matný finiš dodává už tak povedenému balení punc exkluzivity. Co naopak trochu zklame, je umístění druhého disku, který se kvůli protichůdným křídlům pošetky téměř nedá vyndat. Doporučuji ho proto po prvním přehrání umístit někam do pořadače. Jinak ale edici těžko něco vyčítat. Vypadá nádherně.
Update, 3.2.2016: Česká edice ze záhadného důvodu podle serveru zona.bloudil.cz druhý disk postrádá.
The Wall je jedna z těch audiovizuálních show, které byste si neměli nechat ujít. O ohromujícím diváckém zážitku, který přinesly i opakované projekce, bych se mohl rozepisovat doaleluja a stejně bych nenašel správných slov. Povedený Blu-ray navíc dorazí v přenádherném balení. Tady vážně není o čem. Prosím, objednávejte, kupujte! A pokud se necítíte na nákup koncertního Blu-raye, zkuste si alespoň najít nějaké útržky na YouTube. Třeba vás (snad) zlomí.
Comments