Ovečka Shaun nebo pixarovka V hlavě? Pomyslný souboj vyhrává Aardman Animations

Sezóna nejrůznějších filmových cen je v plném proudu a z dosavadních reakcí profesních organizací, filmových webů a kritiků se rýsují všemožné žebříčky toho nejlepšího, co letošní rok nabídl. Nechybí v nich ani nejnovější pixarovka V hlavě, kterou například návštěvnici IMDb.com označili za nejlepší počin roku.

Proti gustu... vždyť to znáte. Osobně mě ale mrzí, že se za nejlepší animák roku označuje film, který je postavený jen a pouze na originálním nápadu.

Slibný nápad zabitý videoherním příběhem

Byl jsem ohledně V hlavě obezřetný už u trailerů. Ostatně jak chcete natáhnout na celovečerní stopáž nápad, v němž se emoce přetahují o nadvládu nad naší osobností? Obával jsem se, že Pixar zvolí tu nejsnazší cestu, kde se půjde z bodu a do bodu B, přičemž se zatoulají do bodu C. A přesně to se také stalo.

Přijde mi jako velké zklamání, že film vycházející z neokoukané premisy a řešící něco tak zajímavého jako emocionální vývoj malého dítěte, si ke svému vyprávění zvolí tuctový příběh, jenž je postavený na několika náhodách a pěti úrovních jako ze Super Mario Bros.

Pojďme si V hlavě shrnout: Radost a Smutek se propadnou do skladiště vzpomínek a musí postupně projít pěti ostrovy (=úrovněmi), které tvoří osobnost malé holčičky Riley, aby se dostaly zpět do velína. Postupně tedy prochází měnícími se lokacemi, odhalují, že bez sebe nemohou existovat a čas od času se pokusí zkrátit si cestu různými dopravními prostředky, což se samozřejmě nepovede, protože by pak nebylo o čem vyprávět.

Chápu, že při vytváření fikčního světa se musí používat zkratek, ale vymyslet pár ostrůvků, reprezentujících komplexní lidskou osobnost (co si budeme povídat, i děti jsou složité) a protáhnout jimi dvojici postav v tom nejklišovitějším a místy i velmi infantilním road tripu? To mi přijde jako dokonalé zazdění zajímavé myšlenky.

Ne že bych si upřímně nepobrečel u manifestace dětského imaginárního kamaráda Bing Bonga a u dojímavého závěru, v němž si všichni padnou kolem krku a Riley pokročí "na nový level". Čekal bych však, že se k těmto okamžikům Pixar dopracuje skrze výrazně nápaditější děj a nebude se utápět ve stereotypech a prověřených scenáristikých kličkách.

Zároveň mi není příliš jasné, jak má vlastně Pixarem vytvořený fikční svět fungovat. Například jak mohou mít emoce vlastní emoce. Proč se ve filmu objevuje jen hrstka emocí, když hlavní hrdinka rozhodně není batole. A v neposlední řadě, proč je něco tak komplikovaného jako je lidské chování a vzpomínky zprůměrováno do neimaginativní řídící místnosti a jednoho velkého kartotékového bludiště.

Konzistence a kreativita za hranicí prvotní myšlenky. To je to, co V hlavě trápí především. A ne, nechci po Pixaru příliš. Za sebou má dost filmů, které dokazují, že vytvořit nový svět s pevnými pravidly, překvapivými dějovými twisty a neutuchajícím gejzírem nápadů jde. A nemusíme se držet pouze studia s hopsající lampičkou v logu.

Umění mlčet

Stačí se podívat na Ovečku Shaun, o které jste možná ani nevěděli, že v Česku na Blu-ray vyšla. Tak ano, vyšla. A jedná se o emocionální jízdu, která pixarovskou konkurenci troufale zadupává do země především svou vytrvalostí v neustálém dávkování šílených nápadů.

Aardmani si berou na paškál problematiku vyčpělých vztahů a únavy ze stereotypu, kterou reprezentuje vztah mezi zvířecími obyvateli malé farmy a jejím majitelem. A činí tak tradičně s velkým gustem.

Úvodní montáž zdatně uvede do výchozích vztahů na farmě, kde se někdejší náklonnost farmáře ke zvířatům proměnila v unavenou rutinu, a pak... pak začne domov Wallace a Gromita vytahovat z rukávů a kapes jeden vizuální gag za druhým a příběh začne uhánět dopředu raketovým tempem, v němž se však nikdy neztrácí sociální přesah.

Ovečka Shaun by se v podstatě dala považovat za napodobitele chaplinovského odkazu, když se stejně jako v Chaplinových filmech může zprvu zdát, že jde pouze o legraci plnou běhání, padání, narážení a zesměšňování, aby se ukázalo, že pod komediální slupkou bobtná důmyslně vypěstovaná myšlenková dužina.

Ta je navíc publiku komunikována výrazně zdatněji než v případě V hlavě, když nejsou používány pro děti příliš komplikované vizuální abstrakce doplněné nucenými expozičními dialogy, ale čistý obrazový jazyk, jenž je srozumitelný bez jakéhokoliv slovního doprovodu. Což je schopnost, kterou Pixar naposledy předvedl v prvních minutách Vzhůru do oblak.

Dobrý nápad je bez slušného příběhu k ničemu

Tím samozřejmě nechci říct, že je V hlavě oproti Ovečce Shaun vypravěčská šmíra. Stále se jedná o sympatický film, který jasně ukazuje schopnosti Pixaru zpracovat komplikovanou látku do dobře stravitelného hollywoodského popcornu. A není pochyb o tom, že si veškeré nominace na nejlepší animovaný film zaslouží, neboť konkurence je z velké části plonková.

Jen mě zaráží, nakolik se při opovrhování kritiky nad primitivními herními adaptacemi spokojeně mlaská nad jejich pixarovskou variací. V Pixaru zrecyklovali funkční, ale ve své druhé třetině silně únavný a předvídatelný mustr, který bych osobně čekal spíše u hollywoodské konkurence, která obdobným způsobem zašmikla křídla třeba druhému dílu Jak vycvičit draka.