I třetímu Hobitovi rozšířený sestřih prospěl. Místo příběhu ale Jackson vyšperkoval pouze bitvy
Hobit se musel potýkat se stigmatem filmu natočeného pouze pro peníze ještě před tím, než studio oznámilo, že připravuje místo dvoudílné adaptace rovnou trilogii. Krátký příběh z pera J.R.R. Tolkiena pak pod dohledem Jacksonova týmu nabobtnal v osmihodinový spektákl. Ve světle tohoto umělého natahování se existence rozšířených sestřihů zdá jako absurdní. Ale jen na první pohled.
Stejně jako čtyřicetiminutové přídavky prospěly trilogii Pána prstenů, dokáží z dvacetiminutových rozšíření těžit i už v kinoverzích vleklé hobití prequely. Peter Jackson totiž příběhy ze Středozemě v extended edicích obohacuje o to, čeho není dost ani v dvouapůlhodinové Neočekávané cestě nebo Šmakově dračí poušti, a sice o lidský rozměr a další mytologii Tolkienova světa. Nemávejte tedy nad rozšířenými sestřihy rukou.
Otázkou je: Podařilo se vylepšit i třetí, respektive šestý zářez ze Středozemě?
Mnoho bitev, žádný odpočinek
Problém Bitvy pěti armád je v tom, že vrší jeden akční spektákl přes druhý. Peter Jackson se do finále řítí jako utržený ze řetězu a nenechá diváka oddechnout. Tím pádem nedává prostor postavám, které během filmu procházejí nulovým vývojem a je docela těžké se s jakoukoli ztotožnit. Jsou to pouze figurky na ohromné šachovnici plné digitálních pěšáků.
Extended edice je poslední Jacksonovou příležitostí s tím něco udělat.
Jenže rozšířený sestřih Bitvy pěti armád v tomto ohledu krom několika drobností nic nemění. Jackson se i nadále soustředí na bitevní vřavu a ačkoli se musí nechat, že se jedná o sakra hutné přídavky, filmu by prospěla spíš "kuřácká intermezza" jako to na konci filmu. Magie se holt neskrývá v řežbě digitálních postaviček. Najdete ji v okamžicích, v nichž si dva hrdinové v klidu sednou a beze slov odpálí dýmku starého dobrého Tobyho.
Takových scén přidává rozšířená edice poskrovnu. Vlastně přidává jedinou: Když Bilbo utíká z Osamělé hory za Thranduilem, přistihne ho Bofur, který hobita pustí dál až po melancholickém proslovu. Je to vzácný okamžik klidu, v němž Jackson těží z jinak zoufale nevyužité chemie mezi protagonisty a ze skvělých hereckých výkonů. Kdyby takových scén byla na úkor digitální řežby třeba hodina, diváci by z kinosálů zcela určitě odcházeli spokojenější.
Klíčové momenty rozšířené Bitvy pěti armád
Do podobného ranku sice spadá ještě jedna nová sekvence, ta ale potěší spíš hardcore fanoušky Tolkiena. V samotném závěru dá Jackson nahlédnout na pohřeb padlých trpaslíků a následnou korunovaci Dáina. Obojí je nepřirozeně uspěchané a na rozdíl od většiny nových scén působí zasazení pohřbu do závěru Bitvy pěti armád skoro až nepatřičně. Možná je to díky dlouhým prolínačkám a absenci dialogů, docela ale chápu, proč scéna původně skončila na podlaze střižny.
Galerie (pohybujte se pomocí posuvníků v rámci článku nebo po rozkliknutí obrázku ve fullscreenu):
Vzácné jsou tentokrát bohužel i přídavky, které by dávaly hlouběji nahlédnout do Tolkienovy mytologie.
Jednou z největších změn prošla Gandalfova záchrana z Dol Guldur. Scénu otevírá zohavený skřet (vytvořený dle původních nedigitálních designů Bolga a Azoga), který chce Gandalfovi na Sauronův příkaz useknout ruku. Necromancer totiž hledá elfí prsteny moci a jak všichni víme, jeden vlastní právě Gandalf. Poprvé v rámci celé ságy tak Jackson dává nahlédnout na legendární Prsten ohně, nebo-li Naryi:
Díky přítomnosti "megaskřeta" můžeme krátce na to ochutnat bitevní sílu Galadriel, která Gandalfova trýznitele doslova rozpráší.
I následující boj s Devítkou je o několik vteřin prodloužený.
Když pak Radagast odveze šedého čaroděje mimo nebezpečí, sice se nedozvíme, kde Gandalf vzal klobouk (v dokumentárních materiálech to otevřeně přiznávají jako chybu skriptu), na druhou stranu Jackson prozradí, kde oblíbený hrdina našel další hůl. Napříč ságou je to vůbec poprvé, co tvůrci odpovídají na fanouškovské pošťuchování, že Gandalf o čarodějnický nástroj neustále přichází, ale nikdy se nedozvíme, kde bere náhradní (pokud se dobře vzpomínám, přišel po Hobitovi o hůl minimálně třikrát: ve Společenstvu po bitvě se Sarumanem a po bitvě s Balrogem, v Návratu krále pak po bitvě s Nazgulem - ta je pouze v rozšířeném sestřihu). Kde ji tedy vzal?
Daruje mu ji sám Radagast.
Dodá však, že hůl "občas zlobí". Gandalf na to sám přijde asi o hodinu později v další nové scéně. V rámci bitevní vřavy se utká s obrem a hůl ho tak dlouho neposlouchá, až se duel "vyřeší sám" a svého (vskutku absurdního) konce se dočká jedna méně oblíbená postava.
Galerie (pohybujte se pomocí posuvníků v rámci článku nebo po rozkliknutí obrázku ve fullscreenu):
U bitev už zůstaneme. Peter Jackson totiž rozšířený sestřih využil především k tomu, aby přidal další dávky digitálního testosteronu. Několik nových vteřin z úvodní bitvy s drakem nemá smysl zmiňovat. Všeobecně přibyly napříč celým filmem tu a tam nějaké ty záběry z akce, za zmínku však stojí pouze celé nové sekvence nebo úpravy sekvencí jiných.
Třeba jako bitva trpaslíků s elfy. V kinosestřihu dorazí Dáinova armáda k Ereboru jen pár okamžiků před tím, než na scénu vtrhnou skřetí oddíly. V extended edici však stihne dojít ke krátké bitvě, v níž elfové nemají ani zdaleka tak navrch, jak bychom čekali. Díky ohromným harpunám s rotující čepelí trpaslíci snadno odrazí útok lučištníků a ačkoli se Gandalf pokusí o intervenci, zaútočí na elfy mimořádně efektivní trpasličí jízda na beranech.
Galerie (pohybujte se pomocí posuvníků v rámci článku nebo po rozkliknutí obrázku ve fullscreenu):
Když se o něco později do bitvy přidá i Thorinova družina, dožijeme se konečně scény s povozem, kterou slibovaly trailery a kinům se nakonec vyhnula.
Ta předchází Thorinovu útoku na skřetí velín a jednak celé Bitvě pěti armád dodává na posloupnosti (několik na sebe navazujících sekvencí z válečné vřavy působilo v kině odděleně, jako by mezi nimi něco chybělo), druhak dává prostor i ostatním členům družiny.
Galerie (pohybujte se pomocí posuvníků v rámci článku nebo po rozkliknutí obrázku ve fullscreenu):
Ostatně o tom je rozšířený sestřih hodně: O prostoru pro vedlejší postavy v akčních scénách. Dočkáme se tak více Thranduilových dekapitací nebo scén, ve kterých vyniknou vlastnosti jednotlivých trpaslíků (ano, Bombur bojuje i s pomocí vlastní váhy). Navíc zjistíme, jak Bifur přišel o torzo čepele sekyry, které měl zaražené v hlavě (docela vtipná scéna, tedy klasicky po jacksonovsku).
Galerie (pohybujte se pomocí posuvníků v rámci článku nebo po rozkliknutí obrázku ve fullscreenu):
V bitvě díky novým akčním scénám přibylo velké množství protagonistů. Jackson představuje nová monstra, nové válečné oddíly, nové válečné stroje a samozřejmě způsoby, jak se těch či oněch efektivně zbavit.
Během finále přibyly i v kině zoufale chybějící momenty z Meddědova útoku. Bohužel je to ale jen pár krátkých vteřin. Stihne během nich rozcupovat ohromné množství útočníků, jeho účast na plátně ale i přes to zůstává téměř nepostřehnutelná.
Galerie (pohybujte se pomocí posuvníků v rámci článku nebo po rozkliknutí obrázku ve fullscreenu):
Dále jsou to opravdu drobnosti. Legolas zavěšený na přerostlého netopýra dekapituje asi sto skřetů během tři vteřin (to je scéna, kvůli jejíž absenci byl v kině během letu ve dvou po sobě jdoucích záběrech otočený na jinou stranu). Tu a tam se protáhne nějaký záběr, sem tam přibude trocha digitální krve.
Lepší už to nebude
Rozšířený sestřih Bitvy pěti armád je přesně o tom, co slibuje samotný název. O válčení. Je pravda, že rozvrstvením jednotlivých fází začala tlučba u Ereboru o něco lépe fungovat. Je konzistentnější, z hlediska vývoje dává větší smysl, je zajímavější. Místy i vtipná. Ale pořád je to jenom hromada jedniček a nul a vynecháme-li skvělé finále jednoho na jednoho, zpravidla se jedná o podivně nefyzické souboje, které negenerují žádné napětí.
To je problém celé trilogie. Jackson v honbě za digitálním spektáklem zapomněl, že kouzlo Pána prstenů krom neopakovatelné chemie mezi postavami tkvělo mimo jiné v hmatatelnosti nebezpečí. V Bitvě pěti armád se všechny nedostatky předchozích dvou dílů akumulovaly a pro některé diváky film překročil mezi snesitelnosti.
Osobně si drajv Jacksonovy režie užívám i přes všechny výše zmíněné neduhy. Pořád je to ohromný kus filmařiny (po zhlédnutí části dokumentárních materiálů se docela divím, že Jackson všechno vůbec zvládl ukorigovat). Pořád je tu ohromné množství produkčních hodnot, nad kterými člověk žasne.
Postupně se sice ze všeho vytrácí kouzlo, zvlášť, když i zjevně reálně kulisy působí, jako by je někdo impregnoval jedničkami a nulami. Howard Shore si navíc při skládání soundtracku vybral opravdu slabou chvilku. Ale třetí Hobit je přes to všechno velice dobrá podívaná. A v rozšířeném sestřihu je o špetku lepší než v kinech.
