Kino už není, co bývalo: O úpadku kvality a o lidech, kteří se neumějí chovat

Tohle bude více osobní než obvykle.

Výpis z členské karty Cinema City říká, že jsem letos do kina zabrouzdal dvaadvacetkrát. Když připočtu návštěvy, kdy jsem si kartičku zapomněl, nebo případy, v nichž kupoval lístky někdo jiný, pravděpodobně se dostanu na pětadvacet projekcí. Což, uznávám, není moc. Je to ale bohužel dost na to, aby výpis toho samého členského účtu příští rok zel prázdnotou. Co má být kulturní zážitek, se totiž návštěvu od návštěvy přetavuje v nervy drásající utrpení.

Kino není levná sranda

Když odečtu všelijaké slevy a vezmu-li v potaz, že chodím pouze na 2D projekce (ačkoli to není pravda a nemalé procento návštěv proběhlo v uberdrahém IMAXu, ale nebudeme si ty počty komplikovat), vyjde jedna vstupenka na 150 Kč. Do kina samozřejmě nechodím sám, s přítelkyní jsme tedy na dvojnásobku. Jenže to nestačí. Kdesi hluboko v mysli mám zakořeněnou zásadu, že do kina se chodí s gigantickou kolou a s kýblem popcornu. Jinými slovy, jsem ideální návštěvník multiplexu a jako takový tam nechám dalších sto padesát korun za meníčko na hlavu. Ve skutečnosti je to, stejně jako u průměrné ceny vstupenek, podstatně víc, ale nemám při veškerém tom rozčílení chuť hledat přesné ceny a budu tedy pracovat s naprostým minimem. To znamená, že jsem letos českým multiplexům odevzdal krásných patnáct tisíc korun českých. A to není konec roku. Navíc nepočítám předem koupené lístky na půlnočku Star Wars. V reálu se tedy bude suma pohybovat spíš kolem dvaceti tisíc.

Tyhle počty nezmiňuji proto, abych se chlubil (popravdě jsem z nich v šoku, nečekal jsem ani polovinu). Zmiňuji je, protože si myslím, že tak velká investice mé stížnosti v příštích řádcích legitimizuje. Nemluvím jako někdo, kdo byl jednou v kině a odešel naštvaný. Stěžuji si jako někdo, kdo do kina chodí pravidelně, docela často a za necelý rok tam nechal průměrnou českou výplatu. Jako takový návštěvník mám právo stěžovat si jak na nedostatky multiplexů, tak na chování ostatních diváků.

Právě tomu se budu věnovat nejvíce. Moje frustrace totiž pramení z chování některých návštěvníků. Nechci generalizovat, ale ...

Lidé se chovají jako nevychovaní hulváti

A to jsem slušný.

Před několika týdny jsme s přítelkyni šli na Purpurový vrch. Jako fanoušek Guillerma del Tora jsem se na film ohromně těšil i přes to, že horory nemám rád.

Za ty roky, co do kina chodím, jsem se naučil, že jediná schůdná projekce je pro mě ta poslední, na které je minimum lidí. Zpravidla tedy navštěvujeme multiplex v době, kdy se většina spoluobčanů chystá uložit ke spánku. V deset už se do kina chce málokomu. Ale bohužel se vždycky někdo najde. V případě smíchovské projekce Purpurového vrchu to bylo asi patnáct diváků.

Třetina z nich mě vytáčela doruda.

Ob uličku po mé levé ruce za sebou seděly dva páry. Jeden si neustále předával popcorn. Oprava: Soudě dle zvukových efektů si ho přehazovali přes dvoumetrovou stěnu. Což je u filmu, který je ze tří čtvrtin stopáže mrtvolně tichý, problém. A než se začnete ohánět, že si popcorn do kina beru i já - Ano, beru, ale jsem jedním z těch vzácných ohleduplných požíračů, kteří s prohrabáváním kýblu a chroustáním čekají až na akční nebo hudbou podkreslené sekvence, v nichž přes hlasitou aparaturu neslyší vlastního žvýku. To tihle nebyli a všeobecně je takových zoufale málo. Druhý pár byl ale podstatně horší. Přinesl si marshmallow bonbóny.

Ne v mikrotenovém sáčku. Ne v papírovém obalu. V takovém tom tvrzeném igelitu, který během rozbalování budí mrtvoly v okruhu dvou kilometrů. Tenhle pár měl soudnost a přejídat se marshmallowy mu přišlo nevhodné. Sáček proto vytahoval "pouze" jednou za pět minut. Což obnášelo vytažení z kabelky (protože jinak by ty bonbóny někdo ukradl), rozvinutí pečlivě stočeného obalu (bonbóny by jinak samozřejmě utekly), ulovení několika kusů a to samé pozpátku.

Možná vám to přijde jako malichernost. Tak někdo hlučí popcornem, to je toho! A sem tam někdo jiný vytáhne bonbóny. Bóže! Ale mluvíme o čtyřech lidech z patnácti u filmu, který stojí na hutné atmosféře ticha. Copak by vás nerušili? Pokud si odpovídáte, že ne, poslední dvojice by vás vykolejila rozhodně. Přímo za zády nám seděli dva třicátníci, kteří filmovou projekci pojali jako diskuzní kroužek.

Tihle pánové glosovali každou desátou vteřinu filmu, nepatřičně se smáli scénám, které k smíchu nebyly a o jakýkoukoli reakci se měli zapotřebí podělit s půlkou sálu. Ano, byli docela potichu, ale neobtěžovali se ani šeptat (ne, že by to pomohlo). Prostě se bavili. Jelikož jsem i přes snahu vše ignorovat některé útržky konverzace zachytil, mohu s čistým svědomím říct, že byli idioti. A vlastně doufám, že si tenhle text někdy přečtou: Pánové, jste idioti. A to přes fakt, že se stačilo jednou otočit, požádat vás o ticho a vy jste zmlkli. Už jen potřeba okřiknutí z vás dělá pitomce.

A pitomec je každý, kdo se během filmové projekce baví. Nezlobte se na mě, ale existují jistá nepsaná pravidla, která by měl každý ve společnosti se pohybující člověk respektovat. Možná je to v zemi, kde na hradní ceremonie chodí lidé v mikinách, jejíž prezident se vyjadřuje vulgárně a jejíž první místopředseda vlády se na Twitteru chlubí fotkou toho, jak se byl na koncertu vymočit do stejného pisoáru jako my "normální lidé", trochu moc. Možná bych od obyvatel, z nichž se většina pod tíhou extremistické (a ruské) propagandy nechává na sociálních sítích a v internetových diskuzích strhávat k hromadným virtuálním popravám statisíců uprchlíků, neměl čekat ani špetku vychování nebo respektu. Ale jsem bláhový, čekám. A to i na tak nízké kulturní úrovni, jako je běžný multiplex.

Jsou jistá pravidla, která by měl v kině dodržovat každý a jestli někomu dělá problém, že jsou nepsaná, tady je máte černá na bílém:

Na filmové projekci

• jsme vždy včas před začátkem filmu

• se nebavíme a všeobecně se snažíme být maximálně potichu

• nekontrolujeme mobilní telefony a ty máme v tichém režimu

• nekopeme do obsazených sedadel pod sebou

• se nezvedáme ze svých míst, dokud projekce neskončí

S posledním bodem jsme si užili na včerejší projekci Sicaria. Pán přímo pod námi během prvních třiceti minut dvakrát odešel (smartphone nechal na místě, takže určitě ne telefonovat), aby před přehoupnutím stopáže do druhé poloviny odešel nadobro. Shodou okolností krátce po polovině odešel ještě jeden pár. Villeneuveův film je mimochodem geniální, tak ať nikdo nezkouší, že to bylo kvůli jeho kvalitám. Jestliže jdu do kina, jdu do kina. Jestliže jsem si vybral film, prosedím ho celý. Pokud čekám nějakou zásadní událost, do kina nejdu. Jednoduché. A kdyby vás to zajímalo, tak ano, i tady byla dvojice (opět pánů!) s potřebou komentovat každý nesmysl. S takovými lidmi se nevídáme sem tam. Bohužel je potkáváme pravidelně.

Možná jste si všimli, že jsem ze seznamu vynechal chroustání popcornu a srkání koly. Jak přiznávám na začátku textu, jsem čistě multiplexový návštěvník a popravdě vůni popcornu i všechny s ní spjaté zvukové efekty považuji za součást návštěvy kina. Samozřejmě za jistých podmínek - lidé by měli konzumaci omezit na hlasité sekvence, kdy neruší ostatní. A často to dělají, což jen jenom dobře. Vždyť emociálnímu dopadu scény rozhodně nepomůže, když v nejvypjatějším okamžiku přes rameno uslyšíte přežvýkávání pražené kukuřice. Ale bohužel toto pravidlo nedodržují všichni.

Když už jsme u těch připomínek, jistě lze namítnout, ať chodím na filmy do menších nebo artových kin. Je to levnější. Lidé se tam (doufám?) chovají slušně. Ale to se bavíme o osobních preferencích. Mám rád velké plátno. Mám rád šunka-sýr-popcorn a kolu. Když jdu na mainstremový film, jdu na něj do mainstreamového kina. Ve prospěch multiplexu hrají i další věci. Vedle časové flexibility je to dopravní dostupnost - jsem zvyklý jezdit všude autem a jednak si nedovedu představit, že bych někam ženu vezl městskou hromadnou dopravou, druhak vím, že parkování v centru hlavního města je tak trochu mýtus. Jsem mainstreamový návštěvník kina. Nedělá mi to problém přiznat. Ale mrzí mě, že to obnáší pevné nervy a nutnost tolerovat kulturní barbary.

Za kulturou!

Sledování filmu na velkém plátně má být zážitek. Dříve se do kina chodilo podobně jako do divadla. V obleku. Jednou za uherský rok. Lidé se o posledním fláku bavili celé týdny. Neříkám, že by to tak mělo být i dnes, kdy jsme přesyceni hollywoodskými blockbustery a návštěva kina ztratila punc exkluzivity. Ale měli bychom si z těch časů zachovat respekt. Stále se jedná o umělecké dílo. O ohromné úsilí stovek členů štábu. Film vzniká celé měsíce. V případě mainstreamu do něj natečou peníze srovnatelné s celoročními rozpočty evropských velkoměst. Nenechme se narůstajícím počtem takových titulů vyvést z přesvědčení, že se jedná o výjimečnou událost. Jedná. Měli bychom tedy dodržovat jistá společenská pravidla.

Proto jsou lidé, kteří přijdou pozdě, během filmu kontrolují telefony, baví se, případně odcházejí na záchod (ať se na mě nikdo nezlobí, ale jestliže si nedokážu rozvrhnout dvě hodiny bez návštěvy toalety, nejsem dospělý člověk), obyčejní kulturní barbaři.

Měli by se zamyslet nad tím, jak takové chování ovlivňuje nejen jejich vnímání filmu, ale především vnímání ostatních diváků. Osobně jsem nesmírně háklivý na jakékoli rušivé prvky. Když se soustředím na plátno, rozhodí mě každý pohyb, každý nový zdroj světla i v periferním vidění a samozřejmě mě rozhodí i to, když zpravidla anglický dialog naruší čeština. Mohou to být krátké chvíle. Filmy jsou ale o emocích. Když při odchodu ze sálu převládá touha někomu vyrvat jazyk z krku, pravděpodobně odcházím víc naštvaný na lidi kolem, než dojatý příběhem.

Právě jsem zaplatil několik stovek za to, aby mě někdo nasral.

Co napravovat mají i kinaři

Ve zkaženém zážitku bohužel mají prsty i kinaři. Tímto bych rád oslovil veškerý personál, který má zapotřebí lézt během projekce do sálu, stát někde v rohu jako prvotřídní úchyl, případně si sedat do přední řady a užívat si film během pracovní doby: Prosím, nedělejte to! Ruší mě vaše přitomnost, ruší mě fakt, že část plátna při otevření dveří osvítí parazitní světlo, ruší mě hluk otevírajících a zavírajících se dveří. Kvalitu projekce můžete kontrolovat z projekční kabiny. Neexistuje jediný další důvod, proč do sálu lézt. Pokud bude nějaký problém, někdo si přijde postěžovat, nebojte.

Když už jsme u parazitního světla. Je mi jasné, že označení únikových východů je stanoveno vyhláškou, ale proboha, nešlo by to decentněji? Alespoň během filmu samotného. Je to jako jet za autem se zbytečně zapnutými mlhovkami. Podobně se dá mluvit o ambientním osvícení schodů, které je asi tak stejně ambientní, jako je koncert Kabátů tichý. Pro člověka, který sedí dál od uličky, to problém není. Pro někoho, kdo jí má v periferním vidění, však mohou být různě barevné LED lišty značně rušivé. Je to podobné, jako když si někdo vedle vás hraje s mobilním telefonem. Část vaší pozornosti se, ať už chcete nebo ne, zaměřuje na onen cizí zdroj světla.

Mohl bych přidat stížnost na vysvícené projektory. Nebo na to, jak se světlo z jejich čoček odráží ve 3D brýlích. Nebo bych mohl mluvit o "špinavých" plátnech. Nebo o občas špatně nastavených úrovních hlasitosti. O neviditelném číslování sedaček (třeba v IMAXu). Nebo o tom, že na vstupu občas stojím s elektronickou vstupenkou větší frontu než lidé se vstupenkou klasickou. Tahle témata přeskočím. Zbývá poslední problém, který se současnými multiplexy mám. A je to problém dost zásadní.

Zaplaťte si za reklamu

Jako člověk, který právě utratil několik stovek za filmové představení, mám docela problém, když musím první čtvrthodinu trávit sledováním reklam. Jako by v divadle nejdříve vystoupil Horst Fuchs a pokusil se prodat nože se speciálně tvrzeným ostřím. Jako by koncert místo předskokanů ovládli pojišťovací agenti. Jako by na vchodu do galerie stály živé poutače a zvaly do stripklubu. Jako by knihu otevíralo čtyřicet stránek politických kampaní. Ať si to kina odůvodňují jakkoli, je to špatně. Jdu na film. Na nic jiného.

Mám odpojenou televizi. Reklamám se vyhýbám jako čert kříži. A právě jsem zaplatil několik stovek za to, aby je do mě někdo čtvrt hodiny tlačil přes dvacetimetrové plátno.

Jestliže kina nahánějí ušlé zisky, tak prosím - ať zdraží vstupenky o dalších deset korun. U takových sum už si drobného zvýšení stejně nikdo nevšimne. Ale proč bych měl několik minut koukat na reklamy na parfémy, na Coca Colu, mobilní operátory nebo - nedej bože - na ten megaúděsný klip Cinema City, komunikující internetový prodej vstupenek. Zcela vážně, tu reklamu točil člověk bez jakéhokoli citu pro timing, vizuál, herecké výkony nebo logiku.

Ještě ani nezačal film a já už mám chuť vyvraždit několik štábů.

Něco jiného jsou trailery. Zpravování o novinkách do "předprojekční atmosféry" bez debat patří a klidně bych sál zhasínal už během nich. Člověka to naladí na správnou vlnu. A těm, kteří nesledují filmový svět prostřednictvým zpravodajských webů, foršpany dají další náměty k diskuzi po odchodu z kina.

Všude dobře, doma nejlíp

Když se podívám na předešlé odstavce, je to podobně jako s utracenými penězi za vstupenky. Je jich víc, než jsem čekal. Po všech těch slovech nespokojenosti se divím, že do kina ještě chodím.

Zvlášť, vezmu-li v potaz, že domácí projekce jsou díky moderní aparatuře na lepší technické úrovni než kino.

Že je 2k s barevným spektrem P3 lepší než 1080p v Rec.709? Pohybujeme se v rozdílech o jednotkách procent. Pro většinu lidí nejsou vidět. A upřímně, u těch vysvícených lamp je nevidím ani já. Zvuk si doma uděláte lepší i s all in one aparaturou za patnáct tisíc. Bude lépe lokalizovaný a když upustíte uzdu subwooferu, tak i bombastičtější. Navíc bude lépe dokreslovat scénu. Možná bude postrádat technickou preciznost, ale opět platí - méně pokročilý divák si rozdílu nevšimne, ten více pokročilý si bude vědom, že je to na rozdíl od kina bez kompromisů v podobě poslechových míst roztroušených po celém sálu. Obraz z Blu-raye je na správně kalibrovaném televizoru hezčí než to, co vám kinaři prodávají jako referenční kvalitu. Rozlišení je skoro stejné, rozdílná barevná spektra díky mizerné kvalitě projekce skoro nespatříte. A až přijde HDR, kinařské technologie nebudou schopny dohnat LCD nebo OLED ani v případě laserových projektorů.

Zbývá jediné: Velikost a fakt, že filmům prostě plátno sluší. I to se ale "bohužel" dá simulovat v domácích podmínkách. Stačí koupit projektor. Nějaký - dejme tomu - za cenu dvou let navštěvování kina. Člověk pak potřebuje dedikovanou místnost, což nese další investice. Výsledek je k nezaplacení: Kino s prakticky totožnými parametry jako to klasické digitální (analogová vymřela, musíme se s tím smířit). Jen pro vás. Bez kompromisů. Bez užvaněných idiotů. Bez rušivých prvků. Při správném postupu v referenční kvalitě.

Myslel jsem, že za takové věci platím právě v kině. Jak se ukazuje, musím si za ně zaplatit podstatně víc a jinde. Doma.