Please reload

Konzole potřebují více herních remaků jako Kačeří příběhy

21.10.2015

Mějte mě za nostalgika, ale pokud se mi zázrakem dostává volného času k hraní, jen málokdy skončím u produktu, který by byl mladší deseti let. Ne, není to tím, že bych na nové hry s vymazlenou grafikou neměl peníze. Ani touhou se hipstersky vymezovat. Prostě mi jen přijde, že je se starými hrami, potažmo jejich remaky mnohem větší zábava.

 

Potvrdil mi to uplynulý víkend, během kterého jsem letmo brouzdal po PS Storu a namátkově testoval, jestli nenarazím na cokoli, co by mělo daleko od k uzoufání nudného koridoru z Call of Duty. A měl jsem štěstí, neboť mě chytila za oko předělávka Ducktales - Kačeřích příběhů, které jsem v devadesátých letech hrával na Nintendo Entertaiment System. No dobrá, hraji je na NES i dnes, neboť patřím mezi mrzké procento bláznů, co si herní konzole rádi schovávají a čas od času si ověřují jak kvality herních kultů (první Zelda nestárne!), tak vlastní “skills”.​

 

 

O remasterované verzi herní klasiky se Strýčkem Skrblíkem jsem samozřejmě slyšel už před dvěma roky, kdy tahle graficky vylepšená plošinovka vlétla do online distribuce. Čas na ní však nezbýval, což vedlo k tomu, že jsem na ni úspěšně zapomněl. A jsem za to rád, neboť jsem díky tomu ušetřil několik stovek. Aktuálně Ducktales stojí něco málo přes 100 korun a věřte mi, je to částka, které nebude litovat nikdo. Překvapivě ani člověk, který má NES verzi projetou skrz naskrz.

 

 

Nestárnoucí zábava v novém kabátku

 

Tvůrci se neomezili jen na povrchní vizuální pozlátko, ale zároveň lehce poladili herní mechaniku a příběhovou kostru, která nyní dává výrazně větší smysl a působí filmovějším dojmem pro moderní éru. Pravdou totiž je, že jestli jsem na NES něco neřešil, byly to dějové zákruty. Zkrátka jsem dostal kačera hopsajícího o holi. Pár úrovní, na jejichž konci vyčkával tuhý boss s tučnou finanční odměnou za poražení. A ve finále jsem se hezky vykoupal v kačeřím pokladu a užil si 5 vteřin slávy před tím, než jsem zmáčkl reset a vše začalo nanovo.

 

V remaku výrazně přibylo dialogů, které odhalují pozadí celého lovu rozličných pokladů, při jejichž hledání se hráč setká snad se všemi výraznými postavami z animovaného seriálu. Nechybí Rampa, Magika, ani padoušský Hamoun, který se v jeden moment se Skrblíkem dokonce spojí, aby ho posléze mohl zase okrást.​

 

 

Dějová vylepšení, jež poměrně chytře pracují se stereotypy a sem tam se dokonce snaží popřít narativní klišé, jsou rozhodně příjemná. Stejně jako snaha tvůrců zachovat rozvržení jednotlivých úrovní (včetně umístění diamantů a truhliček, které neustále sbíráte) s jemnými úpravami v podobě několika vedlejších úkolů (najdi x mincí, sestav Robokačerův kostým) a výrazně vylepšenými schopnostmi bossů.

 

Ti byli v původní verzi z devětaosmdesátého vybaveni jediným útokem, který v lehkých obměnách do zemdlení opakovali (myš hopsá, podzemní král se valí po stěnách jeskyně apod.). V remaku dostali pár dalších, což výrazně zvyšuje obtížnost a nutí k taktizování ohledně pořadí navštívených úrovní.

 

Ducktales nechávají - stejně jako originál - hráče rozhodovat, na kterou lokaci se vydá jako první a kterou si nechá na později. Což hraje klíčovou roli díky tomu, že někteří soupeři jsou méně záludní a v různých úrovních se skrývají extra životy, s jejichž pomocí si postava zvyšuje zcela zásadní vitalitu.

 

Tvůrcům remaku se těmito změnami podařilo dodat hře novou tvář, která je atraktivní pro nováčky i zkušené harcovníky stařičké konzole od Nintenda. Včetně závěru, jenž si vývojáři dovolili překopat zdaleka nejvíce, když vytvořili zcela novou úroveň bublajícího vulkánu, ve které se po vzoru velkých finále z Mega Mana spojují nástrahy ze všech předchozích lokací do jednoho​ velkého bludiště plného nástrah.

 

 

Vítej zpátky, herní frustrace! Chyběla jsi mi.

 

Což vzhledem k poměrně vysoké náročnosti (i na medium má člověk co dělat) zaručuje, že si herní dobu především ti méně zkušení plošinovkáři protáhnou přes celé odpoledne. Po vyčerpání třech životů na úroveň se totiž vracíte zpět na základnu a celý level musíte opakovat. A asi nemusím dodávat, že frustrace z opakování patnáctiminutové úrovně kvůli zabití tuhým bossem, se při třetím opakování zatraceně zvyšuje!

 

Ducktales mi tak připomněly, jak moc podobné plošinovky na dnešních konzolích chybí. Jasně, můžete si zahrát Super Meat Boye, Gunmana Clivea, nebo jinou indie hru, která se nostalgicky vrací do minulosti. Ale to není ono. Staré hry z NES a Segy mají stále svoje kvality i kouzlo. A jemné poladění grafiky a přidání pár nových nápadů dokáže hotové zázraky. Proto jsem rád, že nedávno vyšel i kompletní set zatraceně tuhých Mega Manů a nezdá se, že by s podobnými návraty do minulosti chtěli vývojáři přestávat.

 

Neboť precizně zpracovaná plošinovka s dokonalým ovládáním, vyladěnými úrovněmi a nesmlouvavou obtížností má pro mě v éře samoléčících stříleček a hopsaček, v nichž z důvodu nekonečna životů a milionu checkpointů nikomu nic nehrozí, snad j​eště větší cenu než hardcore řezničina typu Dark Souls. Jen houšť a do roka prosím HD remaky Lvího krále a Aladina!

 

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
alitka.png
zelen.png
capta.png
my4.png
voda.png
shaza4.png

Přidejte komentář!