Drahý Hollywoode, co takhle katastrofické velkofilmy bez příběhu? Ten v San Andreas je nesnesitelný

Post/apokalyptických velkofilmů z poslední dekády byste určitě vyjmenovali nespočet a ani byste se nemuseli namáhat: The Book of Eli, I am Legend, Children of Men, Oblivion, Snowpiercer, World War Z, moje guilty pleasure Reign of Fire, Vanishing on 7th Street, After Earth, jenom z posledních dvou let Dawn of the Planet of the Apes, Interstellar, nebo třeba Mad Max: Fury Road a oba díly The Maze Runner. Těch katastrofických však vzniká poskrovnu. Napadá mě Day After Tomorrow a 2012 Rolanda Emmericha, Pompeii a Into the Storm. To je za posledních patnáct let všechno. Pokud nebudeme počítat monster filmy (Godzilla), sci-fi o invazích (Independence Day, Battle: Los Angeles, Transformers) ani televizní produkce (Solar Attack, Supervolcano) a vynecháme velkofilmy, v nichž se lidstvo katastrofám vyhnulo (Armageddon, The Core), budeme muset pro cokoli podobného zabrouzdat do devadesátých let a přelomu tisíciletí (Twister, Deep Impact, The Perfect Storm).

Ryze katastrofických filmů, v nichž by se hlavní hrdinové potýkali s událostmi globálních rozměrů, je málo. Pochopitelně. Zatímco postapokalyptickou scénu je relativně snadné vybudovat nebo zasadit do skutečných reálií, zobrazení větší přírodní katastrofy zaměstná na několik měsíců celé serverové farmy a stovky CGI umělců i dělníků. Výsledkem jsou blockbustery, jejichž velkolepost zastiňuje vlastní příběh. Jestliže se mluví o tom, že hollywoodský mainstream je postavený hlavně na atrakcích, téměř vyhynulý žánr katastrofického velkofilmu je toho nejzářivějším důkazem. Tento týden na Blu-ray vycházející San Andreas dokonce posouvá pomyslné hranice mezi filmem a čirou atrakcí na mez, kde se vyplácí ptát: Má tu příběh ještě smysl?

Jedno velké klišé se spoustou malých klišátek

San Andreas je jedním z těch filmů, v nichž příběh stojí na posledním místě. Veškerý děj existuje pouze jako nosná kostra pro velkolepé atrakce. Což samozřejmě vede k tomu, že si divák nevytvoří vztah k postavám a tím odpadne jakékoli napětí. Ačkoli jsou v sázce miliony životů a dochází k destrukci celých měst, sotva to s vámi hne.

I kdyby se ale tvůrci rozhodli investovat do námětu a scénáře více než jedno krátké odpoledne, vzbuzoval by ve vás film podobné (tedy žádné) emoce. Potýká se totiž se zásadním problémem: Akumuluje veškerá hollywoodská klišé a vrší je jedno přes druhé. Ať už vás napadne jakékoli, San Andreas ho použilo: Hlavním hrdinou je záchranář - veterán, dušínovský správňák a nadčlověk (ostatně Dwayne Johnson jiné postavy nehraje), který má rozvod na krku a dceru v ohrožení. Zachrání samozřejmě obojí. U skoro ex ale brzy vlastně znovu neex manželky mu konkuruje bohatý nesprávňák, gentleman pouze na oko, kterého matička příroda elegantně potrestá potupnou ale stylovou smrtí. Dcera je okatá a prsatá, aby se na ní mužům dobře dívalo, když utíká.

Skoro ex ale brzy vlastně znovu neex manželka je postava prázdná až hanba, jejím úkolem je pouze dotvářet obraz rodiny, kterou musí hlavní hrdina zachránit. Mezi jednotlivé sekvence pak vstupuje přehlížený (ale o to ukecanější) vědec a divákům postupně vysvětluje, co že se to vlastně bude dít (bude zemětřesení).

A s kozatou dcerou pobíhá zamilovaný mladík a jeho rádobyvtipný pubertální bratr. Má film odlehčovat, jenže mu to nejde.

Všichni používají takové ty drsné a stylové věty, ze kterých má nabíhat husí kůže. Být rok 1980 a divák v pubertě, možná by to vyšlo. Jenže plakátové dialogy jako "What are we going to do?" - "We´re going to save our daughter", závěrečné "What now?" - "Now we rebuild" (během záběru na americkou vlajku!) a jim podobné tu nefungují. Jednak proto, že jsou oposlouchané, druhak proto, že uzavírají každou sekvenci a člověk se jich rychle přesytí.

Nejtrapnější je ale tvůrčí duo režiséra Brada Peytona a scenáristy Carltona Cuse v akčních sekvencích. Doslova každou scénu uzavírá postava unikající o chlup smrti, ať už pádem pod něco, pádem na něco, pádem mezi něco, skokem od někud někam (samozřejmě z nebezpečí do ještě většího nebezpečí), úhybem před pádem něčeho jiného a tak podobně.

Akční stereotypy, kdy je divák na chvíli ponechán na vážkách, jestli hrdina skok mimo obraz přežil nebo ne, jsou tu nadužívány do takové míry, že je můžete po chvíli začít předpovídat. Ať už je to hrdinná smrt sidekicka, který na poslední chvíli - než se mu propadne zem pod nohama - doslova odhodí malé děvče do bezpečí, nebo vlastě jakékoli jiné situace, v nichž se hrdinům bortí zem pod nohama, pokaždé si řeknete "To už jsem někde viděl". Což by nevadilo, kdyby měli tvůrci odvahu alespoň občas překvapit a diváka zaskočit jiným rozuzlením situace. Nemají.

Po určité době to začne být nechtěně vtipné (asi po deseti minutách), chvíli na to spíš trapné (po zbytek stopáže).

Destrukce bez plýtvání časem

Co se Peytonovi musí nechat, většinu akce zvládá po technické stránce solidně. Nikde nepřekvapí, řemeslo ale odvedl dobře. Když už dojde na megalomanskou destrukci, je jeho výkon roven tomu Emmerichovu, jehož filmy se dají považovat za žánrový etalon. Padající budovy, praskající přehrady, velkoměsta v ohni, tsunami ... ať už vás napadne cokoli, co byste chtěli v katastrofickém velkofilmu vidět, Peyton to doručí s patřičnou pompézností (a patosem, ale to je zase jiná).

Schopnosti digitálních mágů generovat fotorealistické scény zaručují oslnivou podívanou. Pořád je to ale jenom atrakce, a tak se nabízí, jestli se na všechny ty drahoty kolem budování jakéhos takéhos děje nemá smysl vykašlat. Tvůrci moc dobře vědí, že se divák přišel podívat pouze na to, kolik budov je možné srovnat se zemí během jediné akční sekvence. A diváci od takového filmu opravdu nic jiného nechtějí. Ne, nedá se to říct o jakémkoli blockbusteru. Dobré akční filmy mimo jiné stojí na tom, že držíte palce hrdinům a jejich ohrožení ve vás buduje napětí. Tady nikomu palce držet nemusíte.

V globálním měřítku, když filmař pomyslně zabije statisíce, ne-li miliony lidí, vám může být ukradené, jestli jeden jediný člověk stihne zachránit jiného, pokud si k nim nevytvoříte silné divácké pouto. San Andreas se o jeho tvorbu pokouší marně. A tak zbývá pouze sledovat, jak to všechno fantasticky vybuchuje a padá a doufat, že bude destrukce natolik oslnivá, abyste přežili zbytečně dlouhou stopáž bez klimbání.

Proč tedy plýtvat naším časem? Proč nenatočit film, který nás do megalomansky nasnímané katastrofy uvrhne rovnou? Kdyby San Andreas otevřelo jednou z prvních scén zemětřesení a nesledovalo při tom žádné hrdiny, pravděpodobně bych jím byl fascinován více než zbytečným otvírákem, v němž je Johnsonův hrdina představen pomocí klišovité akční scény (kterou samozřejmě natáčí zpravodajský štáb, abychom se "nenápadně" dozvěděli vše důležité během prvních dvou minut). Klidně by pak mohlo do sledu událostí vrhnout několik zajímavých postav, ale nesledovalo by je napříč celou stopáží. Postupně by umíraly. Protože co si budeme povídat, když nějaké město srovná se zemí zemětřesení a pak ho vyhladí tsunami, diváka se špetkou inteligence spíš naštve, že mezi těmi miliony mrtvol přežili pouze ti, jež si režisér vybral za hlavní hrdiny.

Takový film by mohl trvat hodinu a čtvrt, mohl by likvidovat všechno, co mu přijde pod ruce a jelikož by nestavěl na příšerných klišé, možná by neštval tolik lidí jako San Andreas. Zbaven jakékoli příběhové struktury by mohl být čirou audiovizuální oslavou destrukce a síly matky přírody. Podobně jako Qatsi trilogie nebo Baraka. To jsou sice dokumentární filmy, stojí ale na audiovizuálních sekvencích, které dohromady dávají obraz naší planety, nikoli děj.

Říkejme tomu Bumbácbumraka. Kdyby někdo natočil Bumbácbumraku a hodinu a čtvrt mě nechal sledovat, jak zemětřesení, tsunami, vybuchující sopky a padající trakaře sužují lidstvo a celou planetu, odnesl bych si z toho to samé. S tím rozdílem, že by ze mě nikdo nedělal blbce k zabití nudným příběhem o supertaťkovi, který zachraňuje superkozatou superdcerku, a kde všechny postavy dělají pro dobro pseudonapětí kraviny vážně zpochybňující scenáristovo mentální zdraví.

Víte, co je nejhorší? U takových filmů se ani nedá říct, že by si u nich divák odpočinul. Že jsou nenáročné. Přinášejí takovou audiovizuální nálož, že na odpočinek můžete zapomenout. "Nenáročný děj" bohužel neznamená, že by se u něj dalo vypnout. Od toho jsou komedie. San Andreas vás spíš oblbne. To asi od filmu nechcete, ne?

Blu-ray nezklame

Není to taková sonická pecka jako Mad Max, San Andreas je však v krátké době další film, který k nám na Blu-ray doráží s Dolby Atmos. To jsem si neměl šanci poslechnout, i klasické šestikanálové Dolby TrueHD jádro ale zní skvěle. Nebojí se opřít do surroundových kanálů a patřičně vám s nimi zamotat hlavu (průlety destrukcí, do scény přilétající vrtulník atp.). Zároveň nevsází na zbytečný wow efekt, takže do nich usměrňuje zvuk pouze v případech, kdy to dává smysl. Výsledkem je v rámci možností realistická zvuková kulisa s patřičnou dynamikou a schopností dotvářet scénu mimo obraz. Při jejím poslechu jsem zvlášť ocenil, že se se zbytečnou vervou neopírá do subwooferu - i velkolepé sekvence mají v nízkých tónech skvělou kresbu a nesnaží se za každou cenu zbořit barák (tedy ten váš).

"Bohužel" jsem film neviděl v kině, co jsem ale četl na zahraničních webech, ani HDR projekce nedisponovaly dramatickým kontrastem, což odpovídá tomu, co dostáváme na Blu-ray - jeho obraz má nižší kontrast, na druhou stranu skvěle kreslí ve stínech a i tam zvládá naprosto hladké jasové přechody. Po stránce ostrosti a drobnokresby je na tom San Andreas také výborně, s barvami se vypořádalo na jedničku, je napříč stopáží po obrazové stránce ve všech směrech konzistentní, nesužují ho jakékoli kompresní vady a vlastně je technicky tak precizní, že se mu nedá nic vytknout. Další špičkový přepis do vaší sbírky.