Blu-ray Ex Machina mi připomněl, jak snadno se necháváme okouzlit technologiemi

Ex Machina je film mnoha tváří a užít si ho jde na několika rovinách. Někomu bude stačit prostý fakt, že se jedná o civilní a strohé sci-fi, v němž se střílí spíše dialogy než kulkami. Někdo by mohl mít radost z hereckého koncertu Alicie Vikander, Oscara Isaaca a Domnhalla Gleesona. A nepochybně budou uspokojeni i fandové nejrůznějších konspiračních zápletek, neboť zvratů je v závěrečné půlhodince tolik, že se z toho napoprvé skoro zamotává hlava.

Pak je tady ještě jeden prvek, který mě bavil pravděpodobně nejvíc. Ex Machinu lze z řady žánrů vnímat i jako futuristický horor, v němž nemrazí z viděného, ale z jednoduché metafory lidského vztahu k moderním technologiím. Ne že byste se měli obratem vydat do obýváku a odpojit svůj chytrý televizor. Sáhnout do kapsy, vyndat telefon a vší silou s ním mrsknout o zem. To určitě ne. Možná byste se ale měli zamyslet nad tím, jak snadno propadáte okouzlení ze své nové hračky. Kolik času jí dokážete během dne věnovat. A kolik toho ona sama o vás ví.

Je to jenom pár dní, co jsem nastavoval v práci hned několik telefonů a doma posléze televizi s Android TV. A doslova mě děsilo, kolik viditelných dat proudilo z jedné strany na druhou a kolik smluvních podmínek jsem musel v průběhu instalací odsouhlasit. Jen Googlu posíláme skrze aplikace údaje o naší poloze. O tom, co se nám líbí. Co naopak rádi nemáme. A kam chceme v nejbližší době jet, anebo co bychom si rádi pořídili. To samé lze posílat i Microsoftu, Applu a spoustě dalších firem, které sdružují informace za jediným účelem - prodat nám další a další produkty, kterými bychom se mohli ve volném čase opíjet.

A my to děláme zatraceně rádi. Obzvlášť, když zjistíme, že technologie zefektivňují naše denní úkony. Dnes už si neumíme představit den bez počítače. A když ho zaklapneme, datlujeme na telefonech a tabletech. Čteme články, posloucháme hudbu, sdílíme data z jedné strany světa na druhou a ani si neuvědomujeme, kolik na různé servery posíláme soukromých informací. Možná i proto, že soukromé už dávno nejsou.

Ex Machina nám tohle připomíná v postavě Caleba, který odhaluje své nitro nikoli člověku, ale stroji s lidskou tváří. Stroji, který s ním zdánlivě sdílí své pocity. Dokáže mu být plnohodnotným partnerem v dialogu a uspokojuje jeho tužby odhalování nového a nepoznaného. Zhruba stejně, jako když štelujete novou televizi, nahráváte aplikace do telefonu, anebo jen hledáte způsob, jak si ještě lépe nastavit funkce ve Windows 10.

Člověk je od přírody jedincem nesmírně zvídavým. Dejte nám do ruky dva křemeny a brzy z nich vykouzlíme oheň. Dejte nám do ruky chytrý telefon a zbavíte se nás přinejmenším na týden s tím, že po něm dokážeme hotové zázraky. Obzvlášť, pokud je člověk - tak jako Caleb - tak trochu nerd a jeho práce je pro něj zároveň i hobby.

Kdo by pak odolal Avě. Jejím svůdným křivkám, hladké pleti a tělíčku jako lusk. Vždyť nás dovede kolikrát zdravě vzrušit i pohled na novou placatici s OLED technologií, která “jen” reprodukuje fantastickou černou. Popřípadě zaoblení nové Z5 Compact od Sony, která ještě lépe padne do ruky.

Člověk je bytost zvídavá, ale v řadě směrů i nesmírně snadno ovlivnitelná. O tom celá Ex Machina ve zkratce je, přičemž tuhle zprávu podává skrze naraci naštěstí výrazně vynalézavěji a sofistikovaněji než poslední Terminátor, jenž od první věty křičel “Genisys je Google, spaste svoje duše!”. Díky za to. Podobných filmů bývá jako šafránu a je fajn vědět, že se občas objeví nenápadná pecka, která nás dovede donutit k zamyšlení nad sebou a naším každodenním životem, aniž by z nás zároveň dělala blbce.

Proto mě trochu mrzí, že bonusově Ex Machina nestojí přinejmenším v českém vydání za řeč. V Evropě má totiž práva na film Universal a bohužel na zdejší disk doručil jen pár chabých materiálů, které spadají spíše do kategorie propagačních videí než zevrubné analytické nadílky. Tu najdeme na americkém vydání (a má skoro dvě (!) hodiny).

Aby toho nebylo málo, má oproti české edici i tu výhodu, že na ní lze nalézt i úplně první výskyt object based audia v podobě DTS.X. I když ne, že by to někomu v tuto chvíli vadilo, když má většina nových modelových řad receiverů pouze “papírovou” podporu a čeká na softwarový update. Do budoucna by se však podobný test disk určitě hodil. Byť zrovna Ex Machina není vzhledem ke svému dialogovému zaměření nejvhodnějším kandidátem.

Což ostatně platí i pro obraz, u něhož bych se závěrem na chvíli pozastavil, neboť Ex Machina od první minuty rozhodně nenabízí obraz odpovídající dnešním standardům na vysokodefiniční novinky. Oproti Avengers: Age of Ultron, o kterých psal naposledy kolega Štěpán Čermák, se však zřejmě nejedná o vadu přepisu.

Tuzemská edice sice má (alespoň podle mého rychlého srovnání datových toků udaných na Blu-ray.com a fanouškovském webu Filmareny) výrazně rozdílné parametry. Ve výsledku by však rozdíly mezi transfery neměly být propastné a své “chybičky” sdílí. Jedná se především o slabší ostrost i kontrast, popřípadě digitální šum v některých tmavších scénách. Všechny tyto věci se ale dají snadno vysvětlit uměleckým záměrem, jenž mnohdy není z pohledu HD fetišistů úplně nejšťastnější.

Ať už jde o práci se světlem, kdy se kamera často staví přímo proti zdroji přirozeného světla bez jakéhokoli umělého korigování. O svérázné volby barevného spektra, kdy kupříkladu zalití scény červenou (když se v domě spustí alarm) ostře ubere z vykreslování detailů. Anebo použití širokého spektra kamer, mezi nimiž podle imdb.com najdeme jak digitální kamery od Sony (F65 a F55, abych byl přesný), tak Go Pro Hero 3, která byla zřejmě užita pro úvodní snímání z Calebova mobilu, případně pro záběry ze skrytých kamer v Nathanově sídle.

Faktorů, které ovlivnily výsledný vzhled Ex Machiny, je zkrátka hromada a nám nezbývá než tahle stylistická rozhodnutí přijmout. Možná ne s nadšením. Určitě ale s respektem. Pokud byste pak chtěli o filmu a především jeho nadmíru povedeném užití CGI vědět něco víc, s radostí doporučuji mrknout na obsáhlý text na fxguide,