Lékařské drama Knick připomíná, jak málo se v některých směrech naše civilizace změnila

Knick je jeden z těch seriálů, které mi během televizní rotace utekly, ačkoli jsem si neustále opakoval, že se jedná o diváckou povinnost. Soderberghova exkurze do přelomu devatenáctého a dvacátého století a do počátků moderní chirurgie byla od prvního dílu považována za to nejlepší, co televizní produkce v roce 2014 zplodila. Je tedy jasné, že na Blu-ray už jsem si ji utéct nechat nemohl a to samé by mělo platit pro vás. První série vyšla 2. září a sice přijde na citelných 1 199 Kč. Avšak odmění vás několika dlouhými večery plnými dramatických diváckých zážitků, jež si současný filmový ani televizní mainstream nedovolí. O to jsou silnější.

Soderberghovo Knick je natočené se záměrným odstupem. Chladně, bez přikrašlování a bez sympatizování s konkrétními postavami. Ostatně proto budete mít problém najít hrdinu, kterému byste vyloženě fandili. Lidé tu pro vlastní zájmy chodí doslova přes mrtvoly, lékaři s pacienty pracují jako s obyčejnými kusy masa a stejně tak se tu obchoduje s cizím neštěstím. Lidé jsou zlí a vytvářejí obraz kruté společnosti, která se při vstupu do dvacátého století musí věcem jako morálka a soucit teprve naučit. A pokud takovým kvalitám přičichnou, jejich tíhu neunesou a raději se ze světa sami zprovodí.

Knick je pohled do počátků moderní civilizace takové, jak si ji sami neodvážíme ani představit. O to je děsivější, že v některých motivech najdeme paralelu i dnes.

Jedním z hlavních hrdinů je Dr. Algernon Edwards, lékař, který do lékařského zařízení vstupuje na doporučení a z praxe z věhlasných evropských nemocnic. Na papíru vypadá skvěle, když se však objeví ve dveřích newyorského Knicku, přivítání se mu nedostane. Je totiž černoch.

Že byl na přelomu devatenáctého a dvacátého století rasismus stále prorostlý všemi vrstvami společnosti, asi nikoho nepřekvapí. Soderbergh se k němu ale staví stejně pragmaticky jako k jakémukoli jinému ožehavému tématu, ať už je to obchodování s nemocnými a s mrtvolami, úplatky, hygiena, užívání drog, nebo samozřejmě počátky chirurgické praxe jako takové. A tak se nebojí udělat rasistu z žádného z hlavních hrdinů.

Diváka tím Soderbergh staví do nekomfortní pozice. Stejně jako se nemůže schovat před krvavými obrazy chirurgických zákroků, nemůže se schovat za žádnou "hodnou" postavu, která by ho chránila před drsnými a nelidskými projevy rasové nenávisti. Edwards je na všechno sám a divák s ním.

Soderbergh rasismus vykresluje jako něco, co bylo považováno za přirozenou součást člověka - samozřejmě toho bílého. Zatímco dnes si ho spojujeme s extremistickými skupinami a s řekněme méně vyspělejší populací, tehdy bylo naprosto v pořádku, že se rasisticky projevovali lidé vzdělaní, obchodníci, politici a ano, lékaři. Když tedy Dr. Thackery famózního Clivea Owena zpraží Edwardse tak vulgárně, jak to jen dovede, ponechá to diváka v mírném šoku. Z obrazovky se na něho dívá kapacita chirurgického oboru a projevuje známky nenávisti, jež se zdá civilizovanému člověku nelidská a jde proti veškerým romantickým představám, které mohl o lékařích tehdejší doby mít.

Edwards však nečelí pouze rasové nenávisti, potýkat se musí i s klasickou xenofobií. Navzdory vzdělání a zřejmému bohatství je nucen žít v chudinské čtvrti, kde je jeho sofistikovanost a způsob oblékání trnem v oku nejednomu dělníkovi. Když tedy ráno stojí frontu do společné koupelny, musí čelit xenofobním narážkám "svých vlastních". Pokud černoch vyhrožuje jinému černochovi násilím pouze proto, že je ten druhý lépe oblečený, je to více méně stejná známka mentální a sociální nevyspělosti, jakou je běžný rasismus. Je to xenofobie ve své celé kráse.

Ačkoli to tak samozřejmě Steven Soderbergh nemohl v době natáčení myslet, člověk nemůže v Knicku nezpozorovat paralely se současnou imigrantskou krizí v Evropě. Ostatně New York byl na konci devatenáctého století také jedním velkým imigrantským přístavem. A je děsivé, jak se i po stech letech naše civilizace, nebo alespoň některé její kouty, do kterých bohužel Česko patří, dokázala neposunout v problematice rasismu a xenofobie o moc dál, než byla v tehdejší době.

Proto by mě zajímalo, jak se na současnou situaci budeme za sto let dívat očima jiné televizní minisérie. Budou naši potomci také v šoku z toho, jak zaostalí byli jejich pradědové? Jak se nechali vést strachem z neznámého, masírovat o nic více tušícími médii a populistickými kampaněmi nezodpovědné politické reprezentace? Bude jim nabíhat husí kůže z toho, jak jsme všechny africké imigranty škatulkovali jako teroristy? Ba co hůře, bude xenofobie vládnou i jejich myšlenkám? Budeme se schopni za těch sto let alespoň trochu posunout?

Když se dívám na Knick, jsem v údivu z toho, kam se posunuly technologie, jak jsme schopni vyřešit otázky, které jsme si dříve ani neuměli položit. Zároveň jsem smutný z toho, že jako lidé jsme zůstali stejní. Stejně krátkozrací, stejně uzavření ve vlastních bublinách, stejně nesoucitní, sobečtí a krutí. A z celého srdce doufám, že se na nás nebudou naši potomci dívat se stejnou hrůzou, se kterou se teď my díváme na své předky.