Big Eyes a Kód Enigmy na Blu-rayi potěší i ve vanilla edicích. Jsou to totiž výborné filmy

Disky s Burtonovou novinkou Big Eyes a multioscarovým nominantem Kód Enigmy dorazily na Blu-ray před pár týdny a vody s vysokým rozlišením rozhodně nerozvířily. Magic Box oba tituly vydal pouze v tzv. “vanilla edici”, tedy bez jakýchkoli bonusů, což ve spojení s nepříliš úspěšným statusem z Oscarů většinou znamená, že na ně v obchodech brzy začne padat prach.

Nikomu bych tedy nedoporučil, aby teď do Big Eyes a Kódu Enigmy investoval, neboť všichni víme, že za měsíc budou oba disky v multibuyi po 250 Kč a před Vánoci možná za ještě menší sumu. Nevšímat si jich však není na místě. Oba filmy patří mezi to lepší z posledních Oscarů a popravdě jsem se u nich bavil několikanásobně víc než třeba u Birdmana. Důvod? Jednak mám rád životopisná dramata, druhak mi nadmíru vyhovuje kombinace silného tématu a odlehčujícího humoru, kterého se Burton ani Morten Tyldum neštítí.

Oba filmy mají velmi pevné kreativní vedení, technicky se vyznačují strojovou přesností (to vážně není výtka) a do popředí se snaží tlačit především silné herce a příběh. Bez zbytečných příkras a vizuálních kudrlinek.

Těší mě to hlavně u Burtona, který po sérii slabších filmů podle typického burtonovského mustru znovu dokazuje, že zvládne natočit i civilní příběh tak, aby byl po dvě hodiny zábavný a neztratil s divákem kontakt. Big Eyes sice je do jisté míry typický životopis, Burton se však neutápí v sérii vysvětlovaček a strohých dat. Naopak brzy vytáhne z rukávu osobní střet mezi talentovanou introvertkou a netalentovaným extrovertem. To mu dovoluje střídat nálady a postupně utahovat smyčku okolo obou hlavních postav.

Burton si tradičně neodpustí ani hororovou naháněčku po domě, která si s chutí zaodkazuje na horory z 50. let. Do černého se ale trefí až finální půlhodinkou, ve které v mých očí revitalizoval Christophera Waltze. Nemám toho chlapíka moc v lásce, neboť mi přijde, že od Panchartů hraje všechny role úplně stejně a v záporácké šarži mě nudí už i v dvouminutových trailerech (viz Spectre).

V Big Eyes ale Burton Waltze a jeho manýristické přehrávání využívá naprosto geniálně, neboť kolem něj vystaví excentrickou postavu, jež 24 hodin denně předstírá, že je někým úplně jiným. Waltz tak v podstatě ani nehraje. Jen bláznivě pobíhá kolem a dělá ze sebe totálního šílence, ke kterému přepjaté máchání rukama a divná intonace perfektně sedí. Co vám budu povídat, smíchy jsem se málem svalil z gauče.

U Kódu Enigmy jsem se oproti tomu moc nesmál, neboť Morten Tyldum tlačí na slzné kanálky od první minuty. Do velké míry mu v tom pomáhá geniální (jakože fakt) Desplatův soundtrack, který by sršel emocemi snad i jako doprovod anti-dramatu z novácké Ulice.

Tyldum pak do přesně promazaného dramatického soukolí (Oscar za adaptovaný scénář zcela zaslouženě) o nesnadném údělu géniů a minorit v době, která výstřednostem dvakrát nepřála, přihazuje pevné vedení kompletní hereckého ansámblu, perfektní gradaci a ve správných momentech dávkuje humorné vložky. Což je kombinace natolik lákavá, že jsem si stihl dát před sepsáním tohohle textu ještě jedno repete.

A to o moc filmech z posledních měsíců říct nemůžu.