Streamování je fajn, ale fyzické kopie prostě nic nenahradí

Už v dobách HD DVD vs. Blu-ray "válek" se ze všech stran ozývalo, že další fyzické médium je zbytečné. Že DVD stačí a dříve nebo později bude převládat streamování. DVD samozřejmě nestačí a ačkoli trend jasně ukazuje, že streamování nabírá na síle, zatímco prodej fyzických nosičů klesá, SVoD a VoD služby mají k tomu, aby absolutně ovládly trh, daleko. A to jsme devět (!!!) let od prvního uvedení Blu-raye (a tři měsíce před uvedením jeho nástupce, Ultra HD Blu-ray). Rozhodně se nejedná o produkt určený masám. Jeho vznik, přežití a příchod nástupce však dokázaly, že fyzické nosiče domácí zábavy svět potřebuje, ačkoli se bude jejich uživatelská základna stále zmenšovat.

Zaprvé proto, že internetové připojení je ve spoustě lokalit a regionů stále velmi nekvalitní a streamování filmů má daleko k tomu, aby fungovalo bez zádrhelů. Zadruhé internet nikdy nebude přístupný všude - tedy minimálně v kapacitách, které by poskytly kvalitní Full HD přenos. Zatřetí nikdy nebude zaručena jeho absolutní stabilita. Začtvrté je fyzický nosič etalonem kvality. Bylo tomu tak u DVD, u BD a bude tomu tak i u UHDBD. Fakt, že neexistuje jediný distribuční kanál, který by kvalitativně předčil Blu-ray, je toho důkazem. U Ultra HD Blu-raye bude platit to samé, možná dokonce ve větší míře - některé televize sotva stihly přechod na 1080i a upgrade techniky na UHD je pro ně technologicky téměř nemožný (finančně jakbysmet). Ultra HD Blu-ray tedy nebude mít prakticky žádnou konkurenci v podobě televizního vysílání. Stát proti němu budou pouze VoD služby a ty budou vždy bojovat s omezením datových toků.

Běžného uživatele tohle nezajímá. Jde mu o pohodlí, nikoli o kvalitu a proto je už teď jasné, že SVoD a VoD budou drtivou většinou převládat. Fyzické nosiče však z trhu nikdy nezmizí. Tvrdil jsem to před devíti lety, když se Blu-ray objevil a odborná veřejnost mu prorokovala rok - dva života. Tvrdím to teď, kdy přichází Ultra HD Blu-ray, který bude mít ještě menší uživatelskou základnu (a to podstatně): Fyzické nosiče mezi námi budou dál.

K tomuto tématu jsem se dostal oklikou. Původně jsem si totiž chtěl postěžovat na něco úplně jiného, co se "streamování vs. fyzické nosiče" úzce souvisí: Jsem předplatitelem hudební knihovny Google Play Music a jako takový streamuji hudbu doslova jak o život. Včera večer mě přepadla nostalgická a chtěl jsem přítelkyni pustit jedno ze svých nejoblíbenějších alb: The Wall od Pink Floyd. Zkuste mi říct, že není geniální a uvidíte to čóro móro. The Wall jsem měl uložené ve své virtuální knihovně. Když jsem ho ale chtěl poslat do Chromecastu, stalo se něco, co by se mi s fyzickou kopií (ne, že bych to CD někde ve sklepě neměl, ale víte jak ... pohodlí) nikdy nestalo: Stream vyhodil error.

Ať jsem pouštěl album, nebo jednotlivé písničky (měl jsem ohromnou chuť na One of my turns), žádný stream se nerozjel. Album totiž sice zůstalo v mé osobní knihovně, z Google Play Music jako takového však zmizelo. Důvod? Možná Googlu prošla práva. Možná album stáhlo studio. Možná to byla chyba v Matrixu. To je docela jedno. Pointa je, že jsem si The Wall pustit nemohl. Nedostal jsem žádné upozornění o jeho nedostupnosti, stažení z nabídky jsem si musel vydedukovat sám. Z knihovny se na mě usmíval cover-art, ale album tam vlastně nebylo. Stát se to může s jakýmkoli interpretem, singlem, albem ... a nikdo to neovlivníme.

Teď už nemluvím pouze o Google Music. Stát se to může Spotify, Deezeru, Apple Music, ale třeba i Voyu, Netflixu, Amazonu Prime a dalším. Službu může postihnout výpadek serverů. Může se stát něco s vaším připojením. Nebo prostě dojde k problémům s právy. Služba je může mít časově omezená. Umělec se může rozhodnout album stáhnout, nebo odejít ze streamovacích kanálů úplně. Studio se může přiklonit k distribuci vlastními cestami. Nebo může začít vyjednávat s poskytovatelem o vyšších ziscích a couvne sám poskytovatel. A tak dále a tak dále. Jak říkám, to je něco, co se nevztahuje pouze na Google Music. Stát se to může s jakoukoli službou, ať už hudební, nebo filmovou. Ani ten všemocný Netflix nemá na nabízené materiály neomezenou licenci.

Co se mezitím stane s vaším CD nebo Blu-rayem?

Nic.

Bude poslušně čekat tam, kam jste ho uložili. A pokud se k němu chováte jenom trochu normálně, s nejvyšší pravděpodobností vás přežije.

Nemyslete si, že bych kydal hnůj na streamovací služby. Fandím jim. Play Music si platím a platil bych ho i kdyby stálo třikrát tolik, protože mě učí poslouchat hudbu, o kterou bych jinak ani nezavadil. A na Netflix se těším, budu jedním z prvních předplatitelů v Česku. Ve streamovacích službách je budoudnost, to jim nikdo neodpáře.

Ale fyzické nosiče jsou víc. Jednou jsem majitelem disku a nemusím se starat o nic, nemusím se bát ničeho. A co mi jistě potvrdí sběratelé, na fyzických kopiích je cosi romantického. Ať už rituál koupě a rozbalování, vystavování obzvlášť povedených edic, umístění v knihovně, nebo samotné vkládání disku do přehrávače. Člověk se cítí být blíže umělci. Vzdává mu hold tím, že investoval peníze do jeho výtvoru, který mu už navždy bude stát na konkrétním místě vedle jiných filmů nebo alb. Možná je to o něco méně praktické než virtuální kopie někde v cloudu. Ale je to způsob, kterým vyjadřujeme svůj vkus. Definujeme svou diváckou nebo posluchačskou osobnost. Tuhle výpověď, stejně jako kvalitu ani přidané hodnoty jako bonusové materiály a sběratelská balení, streamovací služby nikdy nenahradí.