Několik slov ke zvukovému mixu Interstellaru a k soundtracku Hanse Zimmera
Jsou to dva týdny, co si Interstellar odbyl celosvětovou premiéru a vypadá to, že zatím neztrácí dech. Sice se mu nedaří zajistit podobně vysoké tržby jako předchozím Nolanovým projektům, ale i tak má už teď vyděláno (tři sta padesát milionů, půl miliardy by tedy ve výsledku neměl být problém). Co je však důležitější pro nás fanoušky: Stejně jako předchozí nolanovky, i ta nejnovější skýtá dost podnětů k tomu, aby živila debaty ještě dlouho po svém tažení napříč kinosály. Internet je takových rokování nad Interstellarem plný. Tu rozbory zápletky a logických lapsů ve scénáři, tam diskuze o obrazových formátech, projekčních technologiích a posledních momentech analogového filmu, támhle zase fyzikální zákony červích děr a jinde třeba na dnešní zvyky doslova neuvěřitelný (ne)poměr praktických a digitálních efektů. Christopher Nolan umí zažehnout filmovou diskuzi jako málokdo. Tentokrát navíc začal během propagace veřejně vystupovat (dokonce publikoval jako hostující šéfredaktor celé číslo Wired včetně komiksu tvořícího prequel Interstellaru), což je u jinak tajnůstkářského režiséra nezvyklý jev. Komunikuje s médii a dokonce reaguje na veřejnou diskuzi. Naposledy tak, i když dost vyhýbavě, odpovídal na nedostatky dlouho propíraného zvukového mixu IMAX kopií. Právě nad tím se chci pozastavit.
Drobátko nafouknutou kauzu nejlépe sumarizovali na /Filmu. Ve zkratce jde o to, že si někteří diváci stěžovali na nesrozumitelnost dialogů během dramatických scén. Jednotlivé repliky se mají ztrácet pod burácivými zvukovými efekty a monstrózním soundtrackem Hanse Zimmera. Interstellar jsem v klasickém kině neviděl, mohu však potvrdit, že minimálně v IMAXu se tak opravdu děje. Krom faktu, že Zimmerův soundtrack je i na Zimmerovy poměry nezvykle hlučný, za to může Nolanovo rozhodnutí mixovat většinu filmu s důrazem na přední kanály. Zvukový mix Interstellaru se charakteristikou blíží spíše stereu než modernímu šesti nebo více-kanálu. Zapomeňte na surroundy, Nolan na vás všechno hrne zpoza plátna. A tak se zvuk zákonitě slévá.
Jedná se o umělecký záměr, jak potvrdil sám režisér. Nesrozumitelné dialogy tedy nejsou způsobeny špatnou kalibrací zvuku v kinosálech. Jsou nesrozumitelné proto, že to tak chtěli filmaři. Přijde mi však nešťastné, jak svá rozhodnutí obhajují, a tak si dovolím rozvést, proč "zvukové nedostatky" Interstellaru nejen neškodí, dokonce mu prospívají. Prsty v tom bude mít jednak Nolanův úžasný cit pro gradaci akce, druhak fantastický soundtrack Hanse Zimmera.
Nejdříve k rozhodnutí soustředit vše do předních kanálů. Nolan ho odůvodňuje tím, že ve vesmíru není nic slyšet, a proto Interstellar stojí pouze na dialozích a Zimmerově hudbě. Ani jedno surroundy nepotřebuje. Což je pravda, na druhou stranu stačí přeostřit na Cuarónovu Gravitaci, abyste mohli oponovat, že i navzdory všudypřítomnému vakuu lze ve vesmíru se odehrávajících filmech vytvořit jeden z nejlepších surroundových mixů, jaké kdy rozezněly zvukové aparatury. Nolan však nepotřebuje, aby zvuk fungoval jako nástroj pro orientaci v prostoru. Není pro něj technickou pomůckou. Využívá ho pro zdůraznění intenzity situace, nebo rovnou pro posun v ději, a to výhradně za pomoci hudby na úkor ruchů.
Nolan a Zimmer se během letité spolupráce naučili žít v harmonické symbióze, kdy jeden (Nolan) dává neomezený prostor (bez rušení zvukovými efekty nebo dialogy) druhému (Zimmerovi). Ten mu za to pomáhá dokreslit dramatickou kulisu a podtrhnout ji emocemi. Od druhého Batmana má u Nolana hudba klíčovou roli, protože stejně jako jeho scénáře působí nejlépe v okamžicích, kdy graduje. Když se podíváte na strukturu Nolanových filmů, vždy v nich najdete nadstandardně dlouhé akční sekvence, kde se odehrává rovnou několik prolínajících se scén. Tím oddaluje vyvrcholení sekvence a zároveň jí dodává napětí. A hlavně dává prostor Zimmerovi, jehož hudební motivy se chovají velmi podobně - také stojí hlavně na tom, že postupně gradují, a to do té míry, že se při jejich poslechu doslova zvedáte z křesla. Nikdy to ještě nebylo tak zřetelné jako u Interstellaru. Vesmír, respektive jeho vakuum dovoluje Zimmerovi stupňovat intenzitu nejen s pomocí not, ale také technickou pomůckou, která se postupně vytrácí ze současného hudebního průmyslu: Hlubokým dynamickým rozsahem.
Pusťte si jakýkoli track z OST a pochopíte. Já pro příklad použiju skladbu z jednoho z nejvypjatějších momentů (dějově i hudebně) filmu: Mountains, podkreslující scénu s mohutnou tsunami.
Ta začíná potichu a ve filmu si její přítomnosti téměř nevšimnete. Spíše než hudební motiv budete vnímat pomyslnou tikající vteřinovou ručičku - pokud jste Interstellar viděli, pochopíte, že zdůrazňuje tlak času. První část, tedy přibližně minuta a půl, je potichu do té míry, že vás přinutí "otočit volume doprava". Hodně. Ostatně více než hudbu slyšíte vteřinovou ručičku, to asi mluví za vše. Jenže dalších třicet vteřin začne gradovat o něco rychleji, aby se krátce po druhé minutě do skladby vmísily varhany. Ty se rozeznějí s takovou intenzitou a s tak propastně rozdílnou hlasitostí, že vás dosud nevýrazný zvuk pohltí jako ... ano, vlna tsunami. A zboří vám obývák.
Navíc i dále stupňuje sílu, s níž tlačí na vaše ušní bubínky - má před sebou další minutu a půl, než vyvrcholí. Hlasitostní rozdíly v Zimmerovu soundtracku jsou mezi nejnižším a nejvyšším bodem tak propastné, že by se daly srovnat s tlesknutím a s výbuchem dynamitu. Samozřejmě trochu přeháním, nicméně faktem je, že Hans Zimmer vyrukoval s albem, jehož dynamický rozsah je úplně jinde než u většiny současné tvorby. Ta je zpravidla normalizována tak, aby se spodní a horní limity více méně potkávaly na stejné hlasitostní úrovni. Hudbě to krade duši podobně jako těžká komprese. Je to pohříchu mor současné hudební produkce. Pokud jste si mimochodem pustili výše nabídnutý odkaz, věřte, že i YouTube video má částečně normalizovanou hlasitost (zvuková normalizace je součástí jejich filtrů v kodéru). Takže ty propastné rozdíly nepoznáte tak, jako byste je vnímali při přehrávání CDčka nebo streamování z jedné z hudebních cloudových služeb. Což doporučuji, nejlépe na hodně hlasité aparatuře. Soundtrack k Interstellaru totiž zprostředkovává fascinující a ohromně intenzivní hudební zážitek a postupné zvyšování hlasitosti mu strašně moc přidává.
A teď si představte, že se tahle zvuková monstrozita odehrává na tak ohromné aparatuře, jakou nabízí IMAX. Opravdu věřím, že Interstellar pokouší limity tamních technologií (minimálně limity před zkreslením), protože hlasitost, do které film v některých sekvencích stoupá, si s uzívanými šeptačkami tuzemských multiplexů doslova vytírá zadek.
Právě v souvislosti s tím, jak Zimmer s Nolanem šponují technologické limity reprodukce a s tím, že je vše smícháno do předních kanálů (u klasického surroundového mixu mají dialogy vlastní kanál, do kterého hudba ani ruchy nezasahují, nebo minimálně), se může dialog začít ztrácet. Alespoň v okamžicích, kdy se kvůli jeho srozumitelnosti nesnižuje hlasitost hudby. To je běžná praxe - mezi větami (nebo dokonce mezi slovy) se snižuje a zvyšuje úroveň hlasitosti ruchů i hudby, aby bylo replikám lépe rozumět. A právě to Nolan v inkriminovaných okamžicích nedělá. Je to důkaz výše zmíněné symbiózy se Zimmerem, protože režisér upouští uzdu soundtracku na úkor srozumitelnosti mluveného slova. Pravda, repliky to nejsou dějotvorné, ale nic to nemění na faktu, že tímhle způsobem v mainstreamu nikdo nepracuje. Domnívám se, že v případě kvalitního hudebního doprovodu, o kterém se v případě Zimmera rozhodně mluvit dá, takový postup vede jen k dalšímu zintenzivnění scény. Hudba umí být nesmírně citlivá a v okamžicích, kdy si pohráváte s jejími úrovněmi, jí můžete ukrást půdu pod nohama. V případě tak silných a dramatických skladeb jako Mountains, Coward nebo třeba Stay by to bylo ve vlastní neprospěch a Nolan to moc dobře ví. Proto nechává Zimmera, aby veškerou akci táhl hudbou.
Ještě jeden krátký příklad. Poslechněte si, tedy pokud jste Interstellar viděli, záznam z "dokovací scény", která je jedním z akčních vrcholů filmu. Dialogům tu je sice rozumět podezřele skvěle (myslím, že se jedná o záznam z klasického kina), ale o to teď nejde. Zkuste si všimnout, jak minimální množství ruchů se na pozadí tracku ozývá. Připomínám: Je to jeden z akčních vrcholů, tedy scéna, která by pod dohledem kohokoli jiného ve velkém využívala výbuchů, ruchů kolem hlavy svištících trosek a raketových motorů, otřesů atp. Prostor dostává téměř výhradně Zimmer. A máte z toho jeden z nejintenzivnějších filmových zážitků roku.
Nedá se slovy dostatečně zdůraznit, jak skvělý soundtrack Interstellaru Hans Zimmer složil a jak klíčovou roli jeho přítomnost ve filmu hraje. Proto si troufám tvrdit, že upřednostňovat hudební složku před ruchy a dialogy je nejen v pořádku. V případě spolupráce Christophera Nolana a Hanse Zimmera je to v jistých sekvencích rovnou mandatorní.
