Grindelwaldovy zločiny dorazily na jednom z nejlépe vypadajících Ultra HD Blu-ray přepisů

Hned po úvodních minutách IMAX projekce druhých Fantastických zvířat mi bylo jasné, že budu z vizuální stránky Yatesova filmu zklamaný. IMAX by sice měl být etalonem digitální projekce, 3D verze Grindelwaldových zločinů tu však vypadala skoro až mizerně. Tmavé scény trpěly slévající se černou, ta však k černé jako takové měla daleko, svou vybledlostí evokovala přesvícený panel nějakého vyloženě lowendového LCDčka. Kontrast tedy šel do háje, s ním logicky veškerá kresba světla, tím pádem dvojici projektorů nezbyla síla ani na pořádnou práci s barvami. Bohužel jsem typ diváka, kterému technické nedostatky projekce dokážou pokazit zážitek ze samotného filmu, z kina jsem tedy odcházel dost rozmrzelý s tím, že druhá Fantastická zvířata už nechci znovu vidět. Časem se mi to rozleželo – teď už mohu říct naštěstí.

Na Ultra HD Blu-ray se totiž jedná o referenční podívanou, která svými kvalitami s ledovým klidem strčí do kapsy cokoli, co jste mohli v kinech vidět. Nejen to, tenhle disk se řadí mezi to nejlepší, co na formátu doposud vůbec vyšlo a tím pádem z čistě technického hlediska mezi vizuálně nejzajímavější filmy vůbec.

Pozn.: Screenshoty v recenzi pocházejí ze standardního Blu-ray přepisu.

Částečně se to dalo čekat, neboť David Yates a kameraman Philippe Rousselot zjevně našli společnou zálibu v nových záznamových i reprodukčních technologiích, a to už při natáčení prvního dílu, který bral v potaz potenciál HDRka ještě během produkce a jednalo se o jeden z prvních tak točených filmů. Tahle společná záliba v případě sequelu vykrystalizovala ve vizuálně jedinečnou fantasy, která ze současných obrazových technologií ždímá naprosté maximum.

Rousselot točil Grindelwaldovy zločiny na Arri Alexu 65, což je digitální kamera, která má tak obří čip, že simuluje pětašedesátimilimetrový kinofilm, čemuž se logicky musí přizpůsobit i použitá optika. Záznam probíhal v na současné standardy stále ještě neobvyklém a vyloženě monstrózním rozlišení 6.5k (běžné mainstreamové produkce se průměrně pohybují kolem 2.8k, přičemž se jedná o kamery s menšími čipy a tím pádem s jinak se chovajícími skly). Mastering se zastavil na ještě méně obvyklých 4k (běžné je 2k). A colour grading probíhal s výstupem pro všechny myslitelné formáty, přičemž na domácí video dostala Fantastická zvířata vedle obligátního HDR-10 také prémiovou vrstvu s Dolby Vision. To mimo jiné znamená, že film byl masterovaný a barvený na čtyřtisícinitovém monitoru Dolby Pulsar. Barvič jeho schopnosti při mapování HDRka využil skutečně naplno – kontrolou signálu na Vertexu jsem zjistil, že obraz v nejjasnějších bodech dosahuje téměř tří tisíc devíti set nitů! K tomu, co to znamená v praxi, se ještě dostaneme, ale videofilové si z téhle změti termínů a čísel mohou odnést to nejdůležitější: Lepší technologický základ současný film mít nemůže.

Na Grindelwaldovi se to neprojevuje okamžitě, neboť film otevírá akční sekvence, která je utopená v noční tmě a odehrává se ve vzduchu, kde se ambientní světlo nemá od čeho odrážet a všeobecně tu chybí jakékoli objekty, které by mohly obrazu vdechnout život. Nicméně už tady mohu podotknout diametrální rozdíly oproti kinoprojekci. Útěk Grindelwalda má podstatně kvalitnější jasovou definici, a zatímco v kině sekvence působila jako vyblitá změť jedniček a nul, kombinace HDR displeje a Ultra HD Blu-raye jí pomohla ke skvělé kresbě objektů, díky které je mnohem snazší orientovat se ve scéně. Dobře je na tom i Blu-ray, šumem ve stínech však odhaluje své limity.

Nicméně kvality Ultra HD přepisu začnou vystrkovat růžky až ve scéně další: V uvedení Mloka Scamandera na ministerstvu kouzel. V kině jsem tuto scénu přešel jako nepamětihodný úvod, ale při domácí projekci se mi vryla do mysli jako jeden z nejintenzivnějších vizuálních zážitků, které jsem doposud u Ultra HD viděl.

Už detail Newtova obličeje odhaluje schopnost velkoformátového záznamu kreslit s nemyslitelnou přesností. Bezchybná komprese definuje skutečně precizní obraz, jehož drobnokresba a konzistentní ostrost se samy o sobě řadí mezi naprostou špičku současných referenčních disků. Jenže navzdory záznamu o ohromném rozlišení a masteringu ve 4k není hlavní hvězdou představení jménem Grindelwaldovy zločiny samotné rozlišení, je jím HDRko, a to už v základní HDR-10 vrstvě.

Britské ministerstvo kouzel je zevnitř obležené černočernými kachličkami, jejichž schopnost pohlcovat okolní světlo je skoro až mrazivá. Strukturu stěn prozrazují jen o něco světlejší spáry, které černé plošky rámují, a odstíny červené, hnědé a zelené, vystupující hladkým přechodem z všeobjímající černoty. Tahle kombinace vytváří vyloženě magické pozadí úvodní scény, v jejímž rámci se Mlok potýká s kouzelnickou byrokracií.

Co je na ní z hlediska HDRka impozantní, je neuvěřitelná práce s černou, která skutečně působí nadpřirozeně a tím všechny hrdiny svírá v tíživě temném prostředí. Nejsou tu žádné stíny nebo viditelné světelné zdroje, pouze uhlově černé stěny s minimem viditelných struktur a odlesků, a z nich vystupující postavy. Rousselotovi se musí nechat, že vytvořil vskutku magické prostředí, jehož děsivost těží současně z hmatatelnosti kulis i z jejich nadpřirozené podoby – každá malá kachlička na stěnách ministerstva jako by byla černou dírou, která chce pohltit vše kolem sebe. Ze scény díky HDRku dýchá skryté zlo, které prostě v kinech viditelné nebylo.

Jestli chcete vidět, jak zásadní vliv na vjem scény může mít kvalita záznamu a reprodukční technologie, pusťte si z Ultra HD Blu-raye tento úvod na OLEDu a všimněte si, jak zásadně tíživější najednou celý začátek filmu je. A pak sledujte přenádhernou hru světla nad „kouzelnou louží“ (pardon, neznám kouzelnický terminus technicus), která úředníkům promítá obrazy Grindelwalda.

Jestli černá v této scéně dokáže ždímat maximum ze spodního jasového spektra HDRka, pak odrazy a kužely světla v „kouzelnické projekční technologii“ protěžují rovnou druhou stranu světelného rozsahu. Extrémně silné, ale zároveň perfektně jasově i barevně definované highlighty kreslí kužely světla, veškeré odlesky, i samotné „kouzelné obrázky“ s ohromnou intenzitou a zároveň s fantastickou přesností, kterážto kombinace vede k záběrům, které jsou skutečně oslňující, avšak přes značnou sílu světla nikdy na pohled nepříjemné.

Nutno samozřejmě podotknout, že intenzitu světla hodnotím na základě sledování filmu na OLED, jehož jasová špička se pohybuje kolem osmi set nitů. Za pět let to možná diváci na microLED televizorech se čtyřtisícinitovou svítivostí budou vnímat jinak. Nicméně na momentálních zobrazovacích technologiích jsou tyto záběry skutečně impozantní (a předpokládám, že díky bloomingem sníženému kontrastu nebude ostrost světla intenzivnější ani na „svítivějších“ LCDčkách).

Kombinace dokonalé černé a neméně dokonale kreslených jasových špiček, které za doprovodu skvostné barevné palety a již opěvované ostrosti nádherně definují veškeré objekty a postavy, vytváří hluboký obraz, jehož trojrozměrnost je i na 2D displeji jinde, než byla u samotné 3D projekce. HDRko své kvality ukazuje napříč filmem často, ale troufnu si říct, že nikde jinde není tak působivé jako ve scéně na ministerstvu.

Kde jinde si užít jeho zářivých schopností? Samozřejmě se nabízí zmínit kouzelnické finále s obřími ohnivými draky, ale ve filmu se najdou mnohem působivější scény, které možnosti HDRka vyzdvihují a zároveň z něho těží do takové míry, že podobně jako u výše popsaného otvíráku kvalita obrazu může změnit celý jejich vjem.

Například při návštěvách francouzského ministerstva kouzel, které je naopak plné světla a energie, jsem si v kině vůbec nevšiml výjimečnosti kulis: Zatímco londýnské ministerstvo svírají černé, světlo pohlcující stěny, to pařížské je vyloženým opakem a stěny tu září. Je to jasný umělecký prvek, který má zdůraznit odlišnost obou světů, leč v kině jsem ho vůbec nepostřehl. Na Ultra HD Blu-ray podtrhuje éteričnost francouzských úřadů a chtělo by se říct zdejší nátury všeobecně: Rozsáhlé haly jsou uzavřeny světlo emitujícími stěnami, které více než strukturu budovy evokují samotnou oblohu. Drobnost? Možná. Ale zásadně změnila způsob vnímání celého placu. Ten rozdíl je viditelný i na Blu-ray, avšak tam se občas zdá, že se jedná spíš o odrazy světla od stěn, kdežto na UHDDB stavba vyloženě září.

Hodně impozantní práci předvádí HDRko také při představení Mlokova kouzelného kufru, v němž se nachází „monster garáž“ – obří prostory, kde kouzelník chová fantastická zvířata. Vysoký jasový rozsah je tu citelný v každém záběru, obzvlášť intenzivní jsou však ty s vodní příšerou. Odlesky světla od vody jsou všeobecně „HDRkový materiál“, takže se nejedná o žádné překvapení.

Součástí této sekvence je pravděpodobně nejjasnější záběr filmu, v němž podvodní netvor vyskakuje nad hladinu na pozadí vycházejícího slunce. To svítí oněmi téměř čtyřmi tisíci nitů, což znamená, že televizor – stejně jako úplně všechny momentálně existující displeje – ho mapuje na vlastní limity a ořezává při tom jasové špičky. I tak je záběr nádherný a nepopsatelně působivý. Intenzita světla mu dodává na realističnosti a upozadňuje myšlenky na počítačovou trikařinu. Prostě filmová magie. Na Blu-ray přitom to samé vypadá nevýrazně a prosté života i barev:

Každopádně co je po technické stránce v takových záběrech nutno zmínit: Jak už jsem naznačil, narážejí na limity současné reprodukční technologie. Dolby Vision by v takovém případě mělo být schopno zdrojový materiál korigovat a mapovat ho na schopnosti displeje. Praxe posledních měsíců však ukazuje, že tomu tak není vždy. Říkám to ze dvou důvodů. 1) Je potřeba počítat s faktem, že ať už vlastníte jakýkoli televizor (o projektorech ani nemluvě), není schopen zobrazit kompletní jasové (a vlastně ani barevné) spektrum přepisu. 2) Tím pádem vzniká zvláštní situace, kdy ten samý disk bude za čtyři pět let vypadat jinak, lépe, pokud pořídíte modernější zobrazovač.

Koupí Ultra HD Blu-ray Grindelwaldových zločinů na Blu-shopu podporujete vznik podobných textů.

Oba body platí o všech aktuálních Ultra HD Blu-rayích, avšak ne do tak velké míry, protože i když jsou barveny na tisícinitovém, dvoutisícinitovém, nebo dokonce čtyřtisícinitovém monitoru, zpravidla se jejich jasové špičky pohybují pod hranicí tisíce nitů, a to i v případě bodových highlightů.

Jak budu příští týden zmiňovat v recenzi Ultra HD Blu-ray přepisu Vetřelce, ona tisícinitová hranice se momentálně zdá jako standard, kterého se drží většina barvičů. U Fantastických zvířat to neplatí, disk skutečně obsahuje jasové informace, které zobrazíte buď na jednom z asi pěti na celé planetě existujících Dolby Pulsar monitorů, nebo uvidíte přinejlepším tak třetinu jejich potenciálu. Což je rozhodně fascinující.

Pravděpodobně bych mohl rozebrat další desítky záběrů, kde HDRko skutečně exceluje (setkání Brumbála s Letou, úprk z ministerstva, Grindelwaldův ohnivý kruh ...), ale to nejdůležitější jste si snad odnesli i bez toho.

Druhá Fantastická zvířata vypadají na Ultra HD Blu-ray naprosto famózně, což říkám jako člověk, který z jejich vizuálních kvalit po kinoprojekci nebyl kdovíjak nadšený. Úrovně černé i highlightů a tím pádem kontrastu všeobecně, barev, ostrosti a schopnosti vytvářet trojrozměrný prostor jsou daleko nad čímkoli, co doposud na Ultra HD Blu-ray vyšlo. Když k tomu připočtete výbornou kompresi, až na pár záběrů absenci šumu nebo jakéhokoli prvku, který by prozrazoval formu záznamu, dostanete referenční podívanou. A tak trochu náhled do budoucnosti kinematografie. Yates s Rousselotem naznačují, jak zásadně se může v příštích letech posunout vizuální složka mainstreamového filmu. A je to fascinující nádhera.