Bez Abramse to není ono. Star Trek: Do neznáma uzavírá trilogii na neutrál

Přebírat po J.J. Abramsovi otěže rozjeté filmové série není nic snadného. Justin Lin se na této pozici musel vypořádat s velmi specifickou estetikou, s již ověřeným obsazením, s předdefinovanou podobou výpravy a s pevně stanoveným tónem. Ne snad, že by se v takové roli ocitl poprvé. Něco podobného si vyzkoušel, když se ujímal Rychle a zběsile, jež pod jeho dohledem přerostlo v megaúspěšnou frančízu. Jenže zatímco při vstupu do světa ilegálních pouličních závodů navazoval na práci režisérů, jejichž stín se ukázalo docela snadné překročit, v případě třetího Star Treku jde ve stopách jednoho z nejúspěšnějších a podle některých také nejlepších hollywoodských režisérů současnosti. Ukousl si tedy větší sousto, než byl schopen přežvýkat? Soudě dle podoby výsledného produktu ano. Třetí Star Trek sice není špatný film, avšak při srovnání s prvními dvěma díly v několika rovinách strádá.

Co si budeme povídat, že se Abramsovi vůbec podařilo Star Trek uchopit tak, aby byl stravitelný i pro běžné diváky, je samo o sobě drobný zázrak. Populární sci-fi značka se v roce 2009 nacházela na temném místě. Restart, ačkoli jím někteří skalní fanoušci dodnes pohrdají, byl nevyhnutelný. Abrams v něm přetavil unylou poetiku televizního seriálu a doprovodných celovečeráků v moderní dobrodružství s puncem akčního spektáklu. Což by mohl udělat leckdo, J.J. však příběh i postavy vedl tak, aby jejich hrany brousilo emocionální pnutí. První i druhý Star Trek sice skáčou z jedné akční sekvence do druhé. V každé z nich jsou však postavy hnány téměř hmatatelnými emocemi, které divácký zážitek dramatizují, dělají ho osobnější. Proto první nový Star Trek není o tom, jak Enterprise rozprášila padouchy, ale o tom, jak se James T. Kirk vypořádal se svou identitou, jak přijal roli vůdce, kterým nechtěl být a o budování jeho charakteru jakožto nezastavitelného živlu neschopného prohrávat. Proto je pokračování o přátelství mezi jím a Spockem, o poutu, jež si Kirk vytvořil k posádce své lodi, o potřebě dokázat svému mentorovi dospělost a opět o neoblomnosti kapitánova charakteru, jehož drajvem je touha překročit stín vlastního otce. To jsou klíčové motivy, bez nichž by nové Star Treky sice oplývaly skvělými digitálními efekty a atraktivními akčními sekvencemi, ale v jádru by jim chyběl tah na branku.

Právě jeho absencí trpí trojka pod Linovým dohledem. Scénář se sice pokouší uchopit většinu výše zmíněných leitmotivů, ale nepracuje s nimi organicky. Jako by nevěděl, co si s nimi počít. A tak zatímco Abrams byl schopen udělat slzopudnou podívanou z pouhého setkání starého a mladého Spocka, Lin nedokáže vzbudit alespoň trochu soustrasti ani při smrti jednoho z nich. Zatímco Abrams v otvíráku prvního dílu heroickou smrtí Kirkova otce vytvořil jednu z nejdojemnějších scén roku, Lin při podobné sekvenci, během které Kirk ztratí většinu posádky i Enterprise samotnou, pouze natočil efektivní obraz destrukce, který s člověkem přes ohromný bodycount ani nehne. Třetí Star Trek přebírá zapletené i rozpletené nitě předchozích dílů, ale pouze je natahuje. Nijak je dále netvaruje.

Proto příběh o tom, jak se dva různí kapitáni rozdílně vypořádají s podobným osudem, jaksi skončí ve vesmírném vakuu. Z dramaturgického hlediska nedotažená linka o údělu kapitána vesmírné lodi přichází vniveč v okamžik, kdy ji scénář pouze roubuje na předdefinovanou zápletku. Zatímco první dva Star Treky budí dojem, že byl příběh konstruován tak, aby tvaroval své hlavní hrdiny, poslední díl trilogie spíše připomíná film, na jehož dějovou kostru jsou všechny výše zmíněné motivy dodatečně naplácány. Antagonista i protagonista přijdou o svou posádku, v čemž se mimochodem Star Trek do jisté míry opakuje. U obou se však zdá, že je to pouze nějaká událost, kterou hned mají za sebou, ne něco, s čím by se měli v rámci příběhu vypořádat. Alespoň z mého hlediska je tato neschopnost scénáře dotahovat vývoj postav a nechávat je tvarovat událostmi jedním z prvků, které vytvářejí pomyslnou stěnu mezi divákem a hlavním hrdinou. S Jamesem T. Kirkem jsme první dvě dobrodružství prožili plni dojmu, že jsme mu nablízku. I díky intenzitě scén, v nichž se pohyboval. S třetím dílem se tento pocit vytrácí, a ačkoli se scénář opakovaně snaží o vytváření nových pout i upevňování těch starých, lidský rozměr zůstává pouhou myšlenkou na papíře. Její exekuce je nedotažená. Proto "párovací" scény jako ty Spocka s "Bonesem" působí spíš jako výplň stopáže, než jako organicky se vyvíjející vztah.

Pokračovat bych mohl rozborem mizerné stavby finále. Od Kirkova desetiminutového křižování tábora na motorce, které se určitě zapíše do historie jako jedna z nejtrapnějších (a nejotravnějších) scenáristických kliček roku 2016. Přes nesmyslnost antagonistova plánu, jenž mohl svou pomstu na Federaci vykonat i bez oné zbraně hromadného ničení - měl přeci neporazitelnou "včelí armádu". Po absurdnost závěrečné akční scény, kde se scénář tak horlivě snaží zhatit záporákovy plány, až hlavnímu hrdinovi nevědomky pomáhá - nevzpomínám si, kdy naposledy byl "evil masterplan" tak krkolomný. Se zbytečně komplikovanými zápletkami měl problémy i Abrams, ale v případě Linovy práce jsou tyto slabiny odhaleny právě absencí kloudných motivací postav nebo lidského rozměru jejich interakcí.

Možná to zní, jako by byl třetí Star Trek mizerný film. Není. Je to letní jednohubka bez pamětihodných scén, hlášek, nebo postav. S velkolepou akcí, se solidními efekty, se svižným tempem. Lin je dobrý režisér. Ale na jeho cestě Do neznáma je vidět, že ačkoli řemeslo zvládá solidně, chybí mu ta poslední ingredience, která dělá z rutinérů velké filmaře. Pod jeho vedením trilogie Star Trek jaksi dožila z energie předchozích dílů a svou zatím poslední částí ztlumila nadšení ze série. Dojde-li na čtvrtý díl, bude potřeba za kameru postavit někoho, kdo značku oživí novými nápady, odvahou riskovat a schopností navázat na energičnost prvních dvou dílů. A kdo Star Trek natočí beze strachu vytvořit v sérii vlastní otisk. Linova vize je odosobnělá a v důsledku toho nevýrazná.

Nevýrazné je také české Blučko. Tedy alespoň ve své dvojrozměrné podobě. Tu trojrozměrnou jsem neviděl, je k ní však nutno podotknout, že postrádá 2D disk, jehož přítomnost je u Blu-ray 3D edic běžná. Navíc jí chybí i veškerá bonusová výbava. Za poměrně značný příplatek tedy získáte možnost pustit si film (pouze) ve 3D, přijdete však o dokumentární materiály. Tedy ne, že by byly kdovíjak skvělé. Na 2D disku se nachází přibližně třičtvrtěhodina otitulkovaných bonusů, z nichž se většina řadí mezi standardní promo představovačky, kde se všichni plácají po zádech. Navíc jsou zbytečně rozděleny - stejně dobře by sloužily jako jednolitý film o filmu. Zaujmou tu úvodní diskuze o scénáři a o rozhodnutích, která vedla k jeho svěření do rukou Simona Pegga a Douga Junga, stejně jako některé kontroverzní změny (v bonusech je adresována homosexualita jednoho z hlavních hrdinů, jehož partnera mimochodem hraje právě Jung). Bonusy poskytují jen průměrné množství pohledů za kameru. Vedle krátkého rozboru výpravy a masek je tedy zajímavý už jen kraťas o lokacích - točilo se v opuštěném dolu i v Abú Zabí, jež sloužilo jako reálný základ Yorktownu. Až se tomu nechce věřit - při sledování filmu bych přísahal, že je Yorktown kompletně z jedniček a nul. Tady se nás tvůrci snaží přesvědčit, že se vesmírná stanice pouze "dolepila" do druhého nejlidnatějšího města Spojených arabských emirátů. Pohled na digitální efekty mimochodem chybí. Na Blu-ray se dále nacházejí už jen dvě vystřižené scény, které jsou těžce o ničem a i jejich přítomnost na disku se zdá zbytečná, rozlučka s Nimoyem a s Yelchinem, výroční Star Trek sestřih a klasicky úsměvný pětiminutový gagreel. Moc jsem si toho z bonusů ke třetímu Star Treku neodnesl.

Ale proč jsem psal o nevýrazném Blučku: Třetí Star Trek má ve 2D docela slabý kontrast, což ubližuje plasticitě - disk se ani v nejtemnějších scénách (záběry vesmíru) nedostane ke kloudné černé. Místo toho je vše utopeno v šedých odstínech. Vede to sice k výborné stínokresbě, ale co je ta platná, když absence černé ubírá na dynamice. Občas je rozjasnění tmavých tónů na hranici přirozenosti, občas úplně zabije atmosféru scény (třeba již zmiňovaný vesmír), jindy prozradí slabiny digitálních efektů. Bohužel si nevybavuji, nakolik se Blu-ray podobá prezentaci v kině. Ale vzhledem k tomu, že se v několika temných záběrech v rozích objevuje postprodukčně dodělaná vinětace, která už černá je, můžeme tuto podobu vizuálů považovat za záměrnou.

Pokud tomu tak je, nedá se vlastně Blu-rayi nic vytknout. Ani potemnělé scény se složitou stínokresbou v přepisu neprobouzejí macroblocking. Jasové gradace i barevné přechody disk zvládá bez problémů, stejně tak mu nedělá problém kresba detailů. Obraz sice občas budí dojem, že by to pravděpodobně šlo i ostřeji, ale bez přímého srovnání se zahraničními edicemi - pokud by vůbec nějaký rozdíl odhalilo - člověk nic nepozná. Prezentace působí mdle, ale po technické stránce jí není co vyčítat. Což ostatně platí i o zvuku. Pod štítkem Dolby Atmos jsme si zvykli na extrémně hravé mixy, rozpínající se do trojrozměrné kulisy a zvýrazňující pohyb objektů v prostoru. Ten startrekovský však letošním nejzajímavějším zvukovým stopám nesahá ani po kotníky. Slyšel jsem ho sice pouze v šestikanálovém provedení, ale tak ho uslyší většina čtenářů. Počítat by měli s menší otevřeností a vzdušností přednesu. Hraje dobře, ale stejně jako film a jeho přepis je jaksi nevýrazný. Skoro až nudný.